KDY, KDE, CO, KUDY A PROČ ANEB MALÉ OHLÉDNUTÍ PO ¾ ROCE

Ahojte přátelíčkové, soupoutníci, vy všichni,

tenhle člonek je takové ohlédnutí za uplynulým 3/4 rokem téhle rychlé cesty a tak trochu výhled na další léta letoucí. Kudy dál bych chtěla, abychom kráčeli.

Je to zhruba rok, co se mi v hlavě začal rodit projekt Back to the Roots. Podzim loňského roku byl ten, kdy jsem se začala rozhlížet, kudy do toho a zda to celé má vlastně smysl a z chvilkového nápadu se začalo stávat nutkání… kdybych tehdá aspoň mohla na maličký okamžik nahlédnout do této chvíle. Pravda, všechno začalo zhruba před 4-5 lety, ale v návalu povinností to bylo dočista sebou zaházeno a zapomenuto.

Uááh, teď musím navázat z konce příbehu – právě jsem otevřela starý sešit, který býval plný pracovních i osobních poznámek. Když jsem ho čistila, zůstalo tam tak sedm stránek, který se k tomuhle povídání celkem hodí – tak já vám je sem dám, ju. Bohužel ale musím hned na začátek (protože jsou z úplného začátku) rozdrbat už napsaný příběh, jenže jinam prostě nepatří – tohle je psaný tak pět let zpátky. Báseň vznikala u Strahovského Kláštera, ve vzácné chvíli, kdy jsem byla jen sama a měla čas na chvíli vydechnout. Po dlouhé době jsem držela pero a papír.

Druhý obrázek je z 500 na Hradčanské – se svými lidmi – tam BTTR dostával jasnější obrysy… Nakonec se to trochu posunulo, ale není všem dnům konec. Dobrý večárek to tenkrát byl.

Dnes vidím u téhle cesty velikánskou přidanou hodnotu a tou je tvorba komunity. To mi v té chvíli vůbec nedošlo. Nedošlo mi toho více, třeba, že tyhle dva obrázky vůbec někdy spatří světlo světa. Život je plný překvapení, necháme-li ho plynout. Ono totiž ani jedno není tím, čím se zdá být…jen mě dneska blaží, jak se z čistých snů a přání stává realita. A že se mi dnes vrátila ta dlouhodobá provazba. Jupijaheeej! Tak a už zpátky na začátek.

Když jsme stáli na konci roku 2018 kdesi v hluboké divočině volovských vrchů, v noci na verandě lesácký chaty a koukali do rozzářený oblohy posetý myriádami hvězd (protože v horách ještě jsou hvězdy hvězdami), říkala jsem svým blízkým a blízkým kámošům, že to letos udělám. Že BTTR pošlu do života. A když jsem to vyslovovala, tak mi bylo jasné, že jsem se k tomu právě před sebou zavázala. Je to celkem drsný, když víte, že teď už z toho jen tak nevycouváte. Ty poslední dny roku 2018 se začal BTTR skládat v zasněžené divočině uprostřed ničeho. A ten pocit z před pěti let se vrátil.

Myslím, že tím, že k nám přišla umělá slinivka, se náš život trochu zpomalil a my jsme se mohli po osmi letech vyspat. To se pak s tou energií jinak dělá, Vám povím.

S mnohými z Vás se znám léta letoucí, takže není třeba vysvětlovat proč se tak stalo a mé kroky pomalu začaly směřovat k sobě a do lesa. Je vám jasné, že je to taková moje druhá (nebo první?) přirozenost, dát baťoh na záda a jít. Kamkoli. Do ticha, v němž můžeme slyšet sebe. Je vám jasné, že mě děsivě baví se rozebírat do poslední možný součástky těla i duše. I všechno ostatní. A hledat přitom odpovědi, jak se cítíme.

Najednou mi začalo docházet (jako úplně bytost trhajícně), že tudy chci jít. Že tu cestu si můžeme vytvářet sami. A jakou si jí uděláme, takovou jí budeme mít – protože na tom světě máme jen tenhle jeden život. A je to tedy zatraceně rychlý, povím Vám. Je to rychlejší, než jsem si kdy dokázala představit. Posledních 11 let uběhlo tak za 2 max 3 roky.

Možná za to taky může ta čtyřicítka, kdy se mi spousta věcí samovolně do sebe poskládala nebo prostě ta nezdolná touha něco tvořit. A když píšete, fotíte, děláte s grafikou, jakžtakž s weby a milujete les, tak vlastně nebylo o čem. Začalo se to samovolně skládat dohromady.

A tak jsem vykročila. A už od ledna po téhle cestě jdu. Krom své oficiální práce, kterou opravdu žeru a zbožňuju, se do toho přidal tenhle balíček, který se rozrůstá a zatím je vidět jen špička ledovce. Kdybyste viděli, co všechno mám v hlavě :)… jen ten čas, jen ten čas.

Učíme se hospodařit s časem, už je to lepší než na začátku, kdy se ten život rozdělil na směny.  Ale pořád ještě lovíme minuty schované na horší časy kdesi v tajných a téměř zapomenutých kapsičkách. Pravdu říct, všichni samostatníme. Jdeme a přizpůsobujeme se situaci. Pevně věřím, že to vede k tomu, že všechny tyhle hodiny se časem zúročí.

Je to zvláštní, jak rychle se ty světy mohou přecvaknout. Ještě nedávno, pro nás – s batohy pod hlavou, natažené na louce a hledící do modré oblohy, nemělo slovo ČAS nejmenší význam. A to je můj cíl. Zbezčasovatět. V blízké budoucnosti. Ostatně už dávno o tomhle věděli (a to byl svět znatelně pomalejší místo) jak říká staré dobré známé Být pánem svého času. Myslím, že se mi to relativně daří a děkuju všem, co mi to umožňují <3.

Musím říct, že za těch 8 měsíců jsem se tolik, ale tolik naučila a tolik toho o sobě dozvěděla, že kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli tomuhle ta cesta za to stála a stojí. Jakože je to masox na entou, né že né. Bez mrknutí oka měníte své životní osobnosti s precizností Davida Blane(a), z básníka na programátora, z programátora (jasně, že je to silný slovo) na grafika, z grafika na konzultanta, z konzultanta na mámu, z mámy na marketéra z marketéra na markétu – jo, už jsem tohle v nějakým podobným slovosledu použila, ale nějak to sem samovolně zapadlo (celkem by mě zajímalo, jak to bylo v té první verzi).

Všechno se to učíte za pochodu, všechno, úplně od píky píkovatý, weby, maily, propojky, bla bla bla – kromě toho, co chcete předat. To máte odžitý a víte, že to máte odžitý. Tam je to jednoduchý a crystal clear, ale ten obal – to je výzva, vám povím. Snažím se si ze všech sil ten virtuální svět dělat tak, aby měl nějaký smysl – a pevně doufám a věřím, že se to aspoň trochu daří. Všechny ty věci jsou totiž odžitý, až na dřeň. Ach ten patos ;), ale žijte s tím, když ty propojky máte v hlavě. Už se těším, až se to posune zase o kousíček dál.

Už dlouho jsem neměla takhle silné vizualizace svých záměrů. Přiznám se, že to za dva roky úplně vidím – se všemi podrobnostmi – báječná soupoutnická bandička. Komunita nebo společenstvo (nebo nazvěte dle libosti) lidí , kteří se snaží nahlížet do podstaty věcí tak nějak hlouběji a nebojí se „zabřednout“ až ke kořenům. Byť to občas znamená se vydat pryč ze své komfortní zóny.

Celý ten proces začal Štikou – jsem tak ráda, že je ze mě venku. Konečně jsem jí vypustila a nechala plout. Potřebovala jsem to jako sůl. Do konce roku ještě vypustím Ostrov a tím zakončím etapu: hledám a nacházím. A začnu zcela novou, která se už teď paralelně vytváří.

PoBytí nejen pro samotné ženy, ale i pro mámy s dětmi, partnerské pobytí, ohňové přechodové rituály, týdenní PoBytí, kurz Moudrý život, fotky pro Vás, a další kvadrilión nápadů – kdybyste jen viděli mou hlavu…co nezapíšu nebo úplně jasně nevyšle signál „nutno zapamatovat“ v tomhle proudu sviští pryč.

Ale těším se na to. Tak moc. Domlouváme spolupráci se skvělou Miškou Šťastnou, snad tou nejlaskavější ženou, co znám. A přímou. Těžko bych hledala lepšího člověka pro PobyTí s dětmi a vůbec nahlížení do těch široširých plání a hor dětských duší.  A ještě k tomu se známe téměř celý život. A jsme si vzájemnou celoživotní oporou. Obě toho máme za sebou spousty. O to s pokornějšíma očima na ty věci kolkolem hledíme.

A vůbec, ta komunita, která kolem BTTR vzniká, pan Krípa jako spolusprávce lesa, mí blízcí přátelé, lidé z dob vzdálenějších, Zu a Čeky a Blanka a další z poetického světa a taky Lu, která mi svým případem 😉 a příkladem dává jistotu, že člověk může jít tou cestou a přitom zůstat sám sebou, ženy z Alchymie ženy a vy všichni ostatní, kteří jdete se mnou anebo mi aspoň držíte place ;).

A když Vás napadne, jak naše cesty propojit, neváhejte se ozvat. BTTR bude široký prostor. Tak široký, jak jen všechna zákoutí duše mohou být. Jen pozor – sny se jen tak lehce nezastaví  –  když se začnou žít.

A dávejme si pozor, co do vesmíru posíláme. V prosinci 2017 jsem psala do naší výroční Mykuna zpávy o stavu: Mám takové tuchy, že rok 2018 bude rokem bouřlivým, ale pevně věřím, že nás posílí a bezbolestně nám ukáže věci, které jsou opravdu důležité. Prosím, aby to byl šťastný rok.

Rok 2018 se stal jedním z nejtěžších roků mého života. A ty věci ukázal…jen co je pravda. Nakonec vše dobře dopadlo.

V prosinci 2018 jsem už byla opatrnější. Přání nadcházejícímu roku bylo: Bože, dej nám v tom příštím roce sílu se nadechnout, veď nás po cestách pomalých a bezbolestných, dej, ať šrámy na našich duších se vyléčí a my můžeme být tím, kým si přejeme být. Dej, ať se na naší cestě neztratíme. Nech nám prostor vydlabat ze sebe to nejlepší, co máme, nech nám v sobě stát se lepšími, než jsme.

A tenhle rok si teďka žiju 😉

Nechejme dobro plynout mezi námi a žijme si své sny – víte, kolik těch životů v konečném důsledku máme, že? 😉

Buďme štastní a spokojení, sdílejme, co víme

a hlavně buďme sami sebou

EVER and FOREVER!

S láskou Markéta

A jestli jste to někdo dočetli až sem, tak mi můžete nechat nějakou zprávici, jak to vidíte vy – budu za ní ráda!