Dneska je Ti 46, Labíbe… a za chvíli Ti bude -19

Ahoj bráško,

tohle povídání nebude jen tak pro někoho….protože je pro Tebe! A tohle je jedna z posledních fotek, kterou nám Martin udělal. Myslela jsem, jak to dnes večer všechno dotáhnu. V práci, Tvoje psaní, spoustu, spoustu věcí. Jenže, jako by se tohle psaní nechtělo dát jen tak zadarmo. Glykemické hrátky jsou vždycky! jasným spoluhráčem, který mysl vtahuje vždy spolehlivě do světů racionálních. Ať je, kolik je. Ať je Ti, kolik je Ti. Jsem vyčerpaná jako pes, bráško. Chybí mi lidé, chybí mi obejmutí a pusa na tvář po dlouhém odloučení. Chybí mi ty stisknuté ruce a pohledy do očí. Ale co zrovna Tobě budu povídat. O to víc si vážím, když už se s někým blízkým potkám. Ať již očima, nebo v myšlenkách.

Začínám Ti psát skoro týden před Tvými narozeninami, bráško, protože nechci v ten sváteční den zase jít na dřeň. Přesně včera jsem tu seděla a psala dopis pro jednoho skvělýho kámoše, který nám počátkem roku odešel tam kamsi, kde ty už to znáš jak své boty a my snad jen koutkem duše tušíme. Byl to dopis na dřeň a já věděla, že za týden budu prožívat všechno znova – to až Ti každoročně budu přát – psát k Tvým dalším narozeninám.  A v tuhle chvíli, pravdu říct,  je to trochu luxus, 2x do týdne se vyždímat až do morku kostí. Obzvláště, když má člověk za sebou takový půlrok. Obzvláště, když má člověk za sebou takový rok. Plný silných Slunovratů. To bys koukal, co se tady děje. Já vím, že víš! Takových zpráv jsi mi poslal!

A tak Ti píši s předstihem, abych to ustála bez těch kýblů slz a přes večery slova a věty postupně upravuji a jemně přidávám. Bude to asi zmatek (kdy není), ale kdy jindy si povědět, co se za ten opravdu podivuhodný rok stalo a přihodilo ve světech vnějších i těch vnitřních. Budu na to mít téměř celý týden, tak snad se tam stihne mihnout či dostat vše, co bych Ti chtěla říct a tak trochu probrat. S takovým předstihem jsem nikdy ještě nepsala, tak uvidíme, kam se to vyvrbí. A jasně, že mi průběžně tečou slzy… Zaplať PánBůh.

Snad to dlouhodobě dává nějaký smysl. Snažím se tu integritu nějak všemožně zachovávat. Stále ještě dávají ty naše věci smysl, čím dál tím více. Aspoň mi to tak přijde. Je to tedy těžká doba, Labíbe, povím Ti. Aspoň, že Ti můžu psát… až z těch nejzazších koutů a hlubin duše a srdce. Lidé na to nejsou moc zvyknutí.

Tenhle rok jsi mi TAK MOC chyběl, Labíbe, že si to ani nedokážeš představit. Všechny roky chybíš, ale teď tedy obzvláště. Snad také to byl téměř první rok, kdy jsi byl téměř neustále se mnou. Tolikrát jsme spolu vnitřně rozmlouvali, že mi to až připomnělo doby, kdy jsme spolu ještě hovořívali lidskou řečí.

Teď by sem celkem pasoval kus jiného rozepsaného psaní, které je možné, že vlastně bylo psáno pro tuto chvíli. Počkej podívám se…hele….

Když jsem zhruba na začátku září poslouchala nějaké povídání na YT, říkalo se v něm, že v určité chvíli duchovního rozvoje člověk dojde do bodu, kdy si uvědomí, co všechno se mu otevírá a lekne se a na chvíli se zatouží vrátit, jenže cesta zpět už není možná – nebo aspoň ne v takové míře, v jaké by zůstal nepoznamenán. Jen jsem se tomu pousmála…. jakože jsem už přeci dávno za tím….

Pohlédnout věčnosti do očí a ustát to vzpřímeně, je tedy jiný level. Myslím, že už tuším, proč lidé před posvátným samovolně poklekají na kolena. Tohle je tedy výživný čas. Třeba když po čtyřicítce člověk uvidí obraz, který do detailu popisoval v 15 ve své knize, aniž by věděl, že existuje.

Všechno se to ve spirálách pořád k sobě navrací. Čím intenzivněji v tom člověk je, tím intenzivněji se ty propojky otevírají. Musím se toho Ostrova zbavit, jinak se nepohnu. Musím se srovnat. Musím se narovnat. Musím psát, musím to ze sebe vypsat. Ora et labora!

Už si nepřipadám tak divně, jako před rokem. A celá ta dlouhá léta předtím. Konečně to ke mně došlo, že tenhle stav je součástí. Myslím, že za to nejvíc může ta časoprostorová trhlina, kterou jsem nahlédla na začátku července zase o kus dál ;). Nikdy nevíme, jak můžeme být sami k sobě zpátky prohozeni.

Ve středu Ti bude 46, Labíbe!

Střih: Neděle večer. Dnes to bude krátký, Labíbe. Vrátila jsem se s dětmi z chalupy. S mámou a tátou jsme na Tebe vzpomínali. Už se toho tak nebojíme. Už se toho tak nebojí.

Střih: Pondělí večer. Je to masakr tenhle čas, Labíbe, zase to do toho blogu všechno nedám… To je za dnešek.

A také za celá ta léta. Dnes už bych to asi viděla jinak. Jenže tehdy jsem byla sestra. Pořád jsem sestra.

Střih: Už je to zítra, Labíbe. Právě kolem prošla Elí, koukla na Tebe a řekla, že jsme úplně stejný. Tak asi tak.

Ono stejně ta dlouhá psaní nikdo nečte, Labíbe. Začnu to pomalu ukončovat 😉

Je to pakárna prošlapávat ty cesty v jednom. Pokaždé na to myslím, byli bychom nepřekonatelná dvojka. Sourozenci Romanovi, krasojezdci po blyštivých hladinách lidských srdcí či duší. Snad místo rýh v ledu to někdo někdy i tak vnímá jako pirulety nebo aspoň trojité Rittberg(e)ry. Prčic, Labíbe, chybíš!

Jsme jedné krve, bráško – i vy všichni ostatní.

Všechno nejlepší, Labíbe! a ať až z mezihvězdných prostorů a z tónů, které lze z různých písní a tich poskládat, zazní Ti fanfáry na počest 46 roku. Blížíš se dvacítce neprožitých let. Možná pro Tebe vymyslím gratulaci k neprožitým rokům. Tenhle dárek máš letos ode mě, Labíbe, všechny ty vzpomínky na neprožité roky. Díky moc za všechny ty dary a pohledy, které jsi ke mně loni poslal.

A žes nešetřil. Nikdy jsi nebyl troškař. Zkus je letos dávkovat v nějakém rozumnějším množství. Utáhnout kohoutky aspoň z té jedné strany 😉

P.S. Ten obraz byl Merkuriova studna. Byl ústředním motivem Ostrova. Kde se celý příběh začínal i končil. Tahle verze je tedy z internetů. Každopádně…nemůžu ten strojovej rukopis najít a jen pevně doufám, že jsem ho nevyhodila. Dřív, co se nedalo mazat, muselo se vyhodit nebo spálit. Myslím, že už jsem prošla všechny krabice nebo desky, kde by mohl být. Už je to jen o té hlavě. A srdci. A duši.

P.P.S. A kdyby si náhodou někdo myslel, proč furt povídáme o těch démonech… tak víte jak, víme o nich svoje…fakt… na(ne)štěstí nás dovedli, kam nás dovést měli. Každopádně duchovní cesta je především o zodpovědnosti, to kdyby tenhle jasnej vzkaz náhodou ještě někdo nedával. A ty cesty, kudy se k tomu musíme prodrat, jsou občas či většinou bolestivé. A nejsou zadarmo. A nejsou pro každého. Na rovinu řečeno. To jen, kdybyste se někdo rozhodoval. Jakože pochybnosti jsou třeba nebo možné, ale člověk musí vnitřně vědět, že na to má. Nakonec je to stejně jen o té opravdovosti – vůči jiným i vůči sobě samým. To si myslím by mohl být pro nás Labíbův dárek k jeho vlastním narozeninám. To by tak sedělo, jen tak mimochodem, aby si toho člověk nevšiml, předáno. Uvidíme, co nám přinese další rok.

A kdo jste Labíba znali, tak víte jak. Stejně jako každý jiný rok narozeninové historky či fotky  či obrazy či básně, ho určitě potěší…

Épy brdzdej, maj bradr!

Všechno nejlepší, bráško!

A dávej na nás pozor, prosím, ať již kráčíme cestami vnějšími či vnitřními. Aspoň než se zase pořádně nadechneme.

S láskou

Sestři

Existují pro mě pouze cesty
po stezkách srdce
jen po takových cestuji
a projít je po celé délce je jedinou hodnotnou zkouškou
kterou znám.
A tak po nich cestuji
a bez dechu se dívám…..

Cokoliv je jen jednou z miliónu stezek. Proto musíš mít stále na paměti, že stezka není ničím víc než stezkou; cítíš-li, že už po ní nelze jít dál, nemusíš na ní mermomocí zůstávat.
Abys měl v tomto jasno, musíš vést ukázněný život. Pouze tehdy si budeš stále uvědomovat, že stezka je jen stezka a není pro tebe ani pro jiné žádnou urážkou, když ji opustíš, protože tak tvé srdce cítí. Rozhodnutí držet se jí nebo z ní sestoupit musí být prosté strachu a ctižádosti.

Varuji tě. Prohlížej si každou stezku pozorně a s rozmyslem. Vyzkoušej ji tolikrát, kolikrát to budeš pokládat za potřebné. Pak si sám sobě, jenom sám sobě, polož otázku. Otázku, kterou si klade jen hodně starý člověk.
Můj dobrodinec mi o ní vyprávěl, když jsem byl ještě mladý a měl jsem moc horkou krev, než abych ji mohl tehdy pochopit.

Ale řeknu ti také, jak zní: Má tato stezka srdce?

(Carlos Castaneda: Učení dona Juana)