Biri,

manžel mi Tvou knížečku vytisknul a svázal do kroužkové vazby. Přečetla jsem ji včera navečer, dá se říct, jedním dechem s dvěma pauzami na čůrání a rohlíkem s rybou k večeři...

Ostrov je místem, kde jsem byla. Vím to. Jsou to temná zákoutí i světla mé duše, tolik povědomá, ve kterých se jak leitmotiv vrací obavy z vlastních sil i selhání. Strachy střídané odvahou se poprat s čímkoli. Vždyť co všechno člověk dokáže, postaven na hranici života a smrti, konfrontován s temnotou či světlem (a i z mnohem méně šlechetnějších popudů)? Kdo může s jistotou říct, že překoná cokoli se ctí, že nebudou věci, za něž se bude moci stydět, věci, které by probral, prosil, udělal lépe... s tím, co ví či dozvěděl se mnohem později?

Tvůj ostrov je žena. Láska. Ženství v té nejsyrovější podobě, ve kterém se jak leitmotiv vrací city - k bratrovi, vysněné sestře, k obrazu mateřství, té nikdy neutuchající touhy vychovat ze svých třeba nenarozených dětí dobré lidi, předat - nejen jim, ale i celému světu - to nejlepší ze sebe. To, co jsi převzala ze svých ztrát i nálezů. Tvůj ostrov je místem, kde se potkáváš se svým druhým já a možná s mnoha dalšími ženami, které obývají Tvé hmotné tělo.

Vím, že bolest těla není totéž, co bolest duše. Že sebemrskačství může mít různé podoby a že ho nejlépe pochopíš ve tmě, kde nějak vytonou na povrch ty nejzákladnější z instinktů. Žízeň, hlad a touha uvidět světlo. Kde nějak poznáš, v tom tichu a meditaci, že to podstatné jsi Ty. Že láska k druhým vychází z lásky k Tobě samotné. Že onen OzurIdn, Bůh, Jehova, Buddha... že to všechno vlastně jsi Ty sama. A není jenom dobré a jenom zlé. Všechno se mísí a nabývá. Všechno je vším a zároveň ničím. Záleží jen a jen na Tobě.

Každá jsme bílou i černou labutí. Každá mockrát za život sníme svého vlka. Každá zahlušíme své káně. Tisíckrát odejdeme, abychom se znova vrátily. "Protože jít po vlastní cestě bolí, setsakramensky. A taky zachraňuje."

Děkuji Ti, z celého srdce, že jsem mohla navštívit Tvůj Ostrov. Jen hlupák by ho nazval pustým.
Objímám, tisknu
Zuzana

Flash. V obou rukách drží hořící klacky a snaží se odvrátit výpady kolem pobíhajících vlků, aspoň tak vypadají. Kolem jich může být tak tucet. V uších jí zní jejich zlověstný štěkot a vrčení. Vidí, jak jim z huby trčí vyceněné a obnažené tesáky, oči jim žhnou. Vzájemně. Otáčí se dokola a plameny na hořících větvích se stávají pokračováním jejích komíhajících se rukou. V rohu slyší kňučení, cítí zápach spálené srsti. Sklání hlavu, moc pozdě na to, aby uviděla či dokonce zastavila největšího vlka, který se jí krvelačně vrhá po noze. V holeni cítí strašlivou bolest a následné trhnutí čelisti jí téměř přivádí do stavu bezvědomí. „Udrž se!“ Přikazuje si a v tom opravdovém strachu ze smrti, odhazuje jeden klacek a druhý bere pevně do obou rukou. Vší silou se rozpřáhne a trefí vlka přímo po hlavě. Ostatní kňučí.

Maky,

s nutnou přestávkou na uvaření obědu jsem přečetla tvoje dílo. Je to skvělé. Jak moc jsem v tom poznávala své malé peklo. Jak moc z toho vyzařuješ ty.  Je to napsané takovým chlácholivým jazykem, který mě vtáhl do vlastních představ a porovnávání mých vlastních pocitů, které jsem v minulosti prožívala.

Z mého pohledu je to úžasné dílo. Bude zajímavé jak bude obsah vnímat čtenář, který to bude brát jenom jako pouhý příběh a nepozná, že v tom není to nejdůležitější. Pro mě z toho to nejdůležitější co vyplynulo, je věřit sama v sebe, poznat svou vnitřní sílu a věřit, že dokážu najít tu správnou cestu, i když někdy to znamená změnit zajetý směr.

Maky jsi skvělá držím pěsti, aby Tvůj Ostrov splnil to, co si od něj slibuješ.

Lenka