Ostrov – aneb na cestě k sobě přes několik sebepekel (mene tekel)

Dávám si závazek, že to do konce srpence dočistím a vydám. Je nejvyšší čas. Je nejvyšší čas vykročit a posunout se zase o kus dál. Tak k nahlédnutí. Tak jako takový milník pro sebe.

Vypustila myšlenku tak rychle, jak k ní přišla a když stála na místě, kde tušila průchod na druhou stranu, nakročila a s napětím vystoupila na kamenném kruhu. Vyšla z něj a posadila se na trávu louky intenzivně prodchnuté vůní, kterou dobře znala. Vydechla si. „I duše může zabloudit,“ napadlo jí a pak se posadila a nechala v hlavě doznívat zbytky odcházejících útržků mysli. Vzpomněla si podruhé na rozhovor se svým průvodcem: „Ale tyhle příběhy nejsou důležité, důležité je, aby Tě nesvedly z Tvojí cesty.“

„Jde to snáz, než by si člověk pomyslel,“ řekla polohlasně. „Stačí jen na okamih zapomenout, a už v tom lítáš,“ pousmála se a pomalu se zvedla opět na nohy, aby vyrazila na další cestu. Šla podél kamenného kruhu a ještě stále se vyrovnávala se situací, jíž se stala přímým účastníkem. Rozebírala si moment po momentu a uvažovala, jak je možné, že k tomu mohlo vůbec dojít, jak je možné, že zklamala. Když už chtěla opustit prostor za půlkruhem a vydat se směrem k jezeru uviděla před sebou klidně stát černou labuť.

„Vybíráš si ty nejlepší chvíle mojí cesty,“ vyslala k ní myšlenku s ironickým nádechem.

„Proč o sobě stále pochybuješ, Ester?“ podívala se na ní. „Ještě pořád si myslíš, že si to můžeš dovolit?“

„Ale jak, jak mám být dokonalá?“ zeptala se jí s naléhavostí, která dávala tušit, jak moc v sobě bojuje.

„Ale dokonalost není ta cesta. To je právě ten omyl, který tě neustále odchyluje od směru, a ty pak kráčíš jinudy, než bys chtěla i měla jít. Tou cestou je důvěra.“ Pokývala hlavou. „Kdo jiný už Ti má uvěřit než ty sama? Kdo Ti má uvěřit, když sama sobě nevěříš?“ Zakroutila hlavou a pak k ní vyslala pokyn, jenž s předchozím rozhovorem zdánlivě vůbec nesouvisel. „Lehni si na můj hřbet a rukama obejmi můj krk. Musíš se držet pevně, poletíme vysoko,“ řekla, a když byla už na jejím hřbetu, naléhavě pokračovala: „Moc času už nezbývá, musíš to pochopit, dokud to jde!“

A pak vzlétly. Pevně se jí držela kolem krku a cítila, jak se labutí křídla rozevírají. S úžasem pozorovala zem pod sebou. Viděla, jak se jednotlivé detaily okolní krajiny vytrácí a jak ji celistvý pohled z téhle perspektivy dodává nový řád a uspořádání. Do obličeje jí spolu s horským větrem vanuly pravidelné nápory vzduchu rozráženého velkými černými perutěmi. Za nedlouho letěly přes smaragdové jezírko a jí proběhlo hlavou, jak dlouho by asi tuhle cestu šla. Jak přelétaly nad rozsáhlou vodní hladinou, objala labutí šíji ještě pevněji. Cítila, jak jí v dlouhém dopředu nataženém krku horoucně tepe krev. Byl to krásný pocit na teplém, peřím pokrytém těle. Jak stoupaly, vzduch se postupně ochlazoval a vítr začal vát s větší intenzitou, než tomu bylo doposud. Instinktivně otočila hlavu po směru sílícího větru a napadlo jí, že v tuhle chvíli je opravdu šťastná. Vrcholky kopců už byly v jejich úrovni, a když se nad ně vznesly a uviděla další a další hřebeny, jež se rázem před nimi vynořily, bylo jí jasné, že doletěly na místo. Myslela, že přistanou na nedaleké skalce, ale labuť stoupala stále výš. Zpočátku tomu nevěnovala pozornost, ale čím výše stoupaly, začal se jí pomalu zmocňovat nepříjemný pocit. Byly už opravdu vysoko, když Ester v hlavě uslyšela myšlenku, kterou k ní labuť vyslala. „Náš čas vypršel, Ester, teď přišel čas na Tvojí poslední zkoušku. Jen tak můžeš přijít na to, zda je duše opravdu nezničitelná.“

Dívala se dolů z ptačího těla, jehož se začala křečovitě držet. „To nemyslí vážně, to nemůže myslet vážně,“ projelo jí hlavou a labuť jí klidně odpověděla: „Pamatuj, to jediné, co musíš udělat, je uvěřit, věřit“ a pak přetočila své tělo o 180° a ladně vyvlékla krk z objetí rukou, jimiž se jí dívka držela.

„Tohle jsou ty zkoušky důvěry?“ Napadlo ji, jak nezadržitelně letěla dolů k přibližující se zemi. „To, že dovolíme někomu, komu jsme důvěřovali, aby nás shodil z nebeských výšin?“ Běželo jí hlavou a pak jí to došlo. Jako poslední možnost. Musí jí vyzkoušet, musí si vyzkoušet si věřit. Otevřela oči a jak padala dolů, usmířeně se usmála.

„Zersad nonen marse mir!“

Be yourself!

… dokážete cokoli!

S láskou

<3

Markéta

P.S. 1: Když budete chtít vědět, jak to dopadne, stačí jen níže zadat mailez. Dám Vám vědět, jakmile se bude kniha klubat na svět.

P.S. 2: Už k Vám připlula Štika? Těším se, co na ní řeknete.

P.S.3: Také Ostrov – z jiné chvíle

A tady se můžeme potkávat – přidejte se, ať je nás víc – nebudeme se bát vlka, nic  …

Zprávy z lesů, hor, vod a strání

Back to the roots

‚Cause there’s doors to open still in your mind
You’ve got places that you still need to find
But it’s all just a wonderful surprise
The tears in your eyes
They’re justified …