O víkendu se tím BEZČASÍm snad propíši…

Ahojte přátelíčkové,

vrátila jsem se ze TMY. Měla jsem se vrátit pozítří ráno, ale vrátila jsem se včera ráno. Čas má takový smysl, jaký mu dáme. Za ty tři století (chápej 4 noci a tři dny) mi došlo, že zpracovat bezčasí není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Obzvláště, když vás spánek vypeče takovým způsobem, že vlastně vůbec není potřeba. Vše nabírá ještě pomalejší obrátky. Pochopila jsem spoustu věcí – i svou fascinaci věcmi a příběhy, které na sebe plynule navazují ve zcela jiných prostorech i světech. A hlavně časech. Klobouk dolů před těmi, kdož zůstanou celý týden nebo třeba 49 dní…anebo 42.

Mám ze Tmy popsaných asi 60 stran A4, z toho tak 45 lze přečíst. Zbytek je na papírech, které se nějakým podivným způsobem vmísily mezi balík tiskárnově zcela čistých nebo i přes absolutní soustředění se promíchaly s již popsanými – to už prostě číst nechcete ;). Některé věci tak zůstanou pouze vyřčenými…. vlastně většina z nich… důležité bylo jen si je v sobě pojmenovat…. A co se týče výpovědní hodnoty? –  Je tam asi jen pár pro mě zásadních myšlenek a vhledů do světů, které se mi otevřely nebo propojily. Zbytek je blábolení. Anebo jen prostuprosté srovnávání myšlenek.

Dobré ráno, Ráno!

Chci se o víkendu ještě úplně zastavit a celou tu dvouměsíční cestu vnitřního USEBRÁNÍ SE si popsat, došlo mi toho během ní celkem hodně. Tolik jak za dlouhá, předlouhá léta ne. Anebo aspoň do sebe zapadlo. Třeba JEN to, že bez ní dalších cest není možných. Nebo je, ale…  spoustu věcí by se na to dalo říci… Každopádně, myslím, že je třeba si v sobě tenhle čas zhodnotit a ukončit, aby člověk mohl zase vykročit dále. Aby nezapomněl…. nebo až bude zapomínat, aby si mohl připomenout, jak důležitý tento čas zastavení se je.

Po všech těch zkušenostech musím říct, že nejvíce mi dal les se svým přirozeným (s)plynutím… to je moje cesta – teď už to vím.  Asi to měla zakončit TMA a jsem nesmírně ráda, že jsem jí byla přímo prohozena. To nejvíc, co mě mohla v danou chvíli ukázat je, že člověk je strůjcem svého času i osudu. Že třeba můžeme i odejít, když cítíme, že odejít máme. Jak prosté, že? A je mi samozřejmě jasné, že nepoznané již nepoznám.

Včerejší večernonoční debata s rodinou, přáteli a pány vědci (z oboru času nejpovolanějších – geology) mě ukotvila v jednom z těch časoprostorů. Prolínala se. Možná i proto, že spolu všichni chodíme léta letoucí po horách. Že už se notný pátek známe. Tak to bylo třeba – poté, co člověk opustí tichem řvoucí staletí. Včerejší den plynul na pomezí nekonečna a ubíhajícího světa. V ten den, kdy se člověk znovu narodí, by měl být hájen, sám pořádně totiž neví, v jakém ze světů právě přebývá. V jakém ze světů se mu koulí slzy po tvářích. V noci jsem si lehla, usnula a ráno se probudila. Jak nezvyklý stav.

Z otevření antologie srbské poezie před chvílí (Gojko Dogo) pro přečtení jedné náhodné básně….čas od času tuhle hru ráda hraji… zahrajte si ji, až budete chtít odpověď na vaše pocity. Pamatujte – náhodná kniha, náhodná strana….

A pak jsou zde tací, kteří nás kotví zase v jiných časoprostorech. Ti, kdož nám přiotevírají dveře reminiscencí, kým jsme bývali a kam jsme mířili. Kdo mi opravdu v tomhle příběhu schází, je prostě Labíb. Nemůžu si pomoct. Tohle jsou totiž cesty, po nichž jsme společně kráčeli. A pak jsme hodiny a roky do detailu probírali, co jsme na nich poznali. Slzy jsou dobrým indikátorem citů i pocitů. Někdy nezbývá než je polknout, pozvednout hlavu, usmát se na svět, poděkovat za každé nové ráno a jít dál. Je skvělé mít přátele, se kterými můžete být tím, kým jste. Ženou, básníkem, samozvaným filozofem. Holkou, co se vydá do tmy, aby uviděla další kousek sebe samé, anebo prostě jenom je.

Je to zodpovědnost jít po duchovní cestě. Ne, že ne!

Odchází čas usebrání se, čas nechat si ukazovat věci a cesty a nadchází čas vzít věci a cesty zpátky do svých rukou. Už na tváři cítím ten závan, jak se řítí vstříc a jen tak mimochodem volá: „Připrav se, přichází čas naskočit….!“

Šťastnou cestu, přátelíčkové moji, ať kráčíte kamkoli….

Markéta

P.S. Víc snad dostanu do toho víkendového povídání…. chtěla jsem tohle dát na FB, jenže zase je to tak dlouhé, že by to nikdo nepřečetl…. tak jen taková upoutávka a pozdravení ze snad čitelnějšího prostředí…

P.P.S. A jako titulní obrázek posílám jedno povídání ze Tmy – básně se dají téměř vždycky přečíst…. možná příliš mnoho času stráví člověk zbytečným okecáváním. Psát básně by skoro stačilo. Co básně… Haiku. Co haiku… Tichem promluvit.

Lexová Markéta

Markéta Biri Lexová

www.marketalexova.cz
Jsem především. Sama sebou. Jsem básník, cestovatel i poutník po krajích vnitřních i vnějších. Samozvaný filozof. Tulák, vizionář, pozorovatel, reharmonizér, hýbu světem kolem sebe. A taky jsem Markéta, Maky, Biri, Kuňák, Pino.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.