OSTROV a co k němu patří

A protože nejen poezií živ je člověk (jojojo, napíšu o Štice samostatný příspěvek – jen jí musím nechat z mých myšlenek na chviličku odplout, ať to vidím z povzdálí), posílám Vám dnes ukázku z připravované knihy Ostrov. Kniha už je nějaký ten pátek dopsána, jen ji potřebuji ještě s odstupem „dočistit.“ A proč to sem dnes dávám? Protože si setsakramentsky myslím, že to sem patří. Protože je to kniha především o hledání sebe sama, o touze najít své jápoprat se se svými vnitřními démony, které si nosíme v sobě. Podívat se jim do očí s výsměchem, pokorou a soucitem. Vyzrát nad nimi tím, že nalezneme svojí vlastní cestu, svojí vlastní cenu…  A taky to sem patří pro ty milovaný ohňový ohně.  A když mi k tomu něco napíšete, tak samozřejmě budu ráda! Díky díky za Váš čas <3

===

„To je něco, dokázala jsem to,“ mluvila k sobě polohlasem a radostně přikládala větší a větší větvičky, jež následně hladový oheň jednu po druhé požíral. Místo pod převisem se zalilo teplým žárem a světlem. Tenhle pocit si neskutečně užívala. Větší klacky již přikládala s rozmyslem. Věděla, že za situace, v níž se nachází, musí vydržet hořet co nejdéle, nejlépe celou noc. Sedla si, natáhla nohy před sebe tak, že chodidla směřovala přímo k ohni, ruce opřela za zády a chvíli jen sledovala bezděčně se mihotající plameny. „Teď by se hodilo cigárko,“ projelo jí hlavou a zároveň se jí vrátily okamžiky nesčetných nocí i dnů prosezených u rozhořených ohňů se svými nejbližšími lidmi, nejprve rodinou a pak s přáteli, kteří dávali jejímu životu smysl. Tohle bylo místo, co dokázalo otevřít jejich srdce a propojovat je navzájem. Pohledy pochopení a souznění, chvíle, kdy je dovoleno prozradit na sebe ty nejniternější věci tak, aby byly správně pochopeny. Plameny očištěný stav, jenž umožňoval vzájemné sdílení svých vnitřních radostí i obav. To, že navazuje na neporušenou kontinuitu svých předků, že je spojená s okolním světem nějakou vyšší nepopsatelnou a neuchopitelnou silou, co dává jejímu bytí smysl, který není třeba obhajovat, před sebou ani před nikým jiným. V ruce držícím zasmoleným klackem urovnala hořící oheň. Pak jej zvedla a sledovala, jak plameny začaly mlsně olizovat jeho smolou pokrytou kůru a hluboce vdechovala opojnou vůni linoucí se okolním vzduchem. Když se dřevo rozhořelo úplně, položila jej téměř s posvátnou úctou zpátky do ohně.

„Zapaluji oheň mysli pravdy,“ pronesla nahlas a duše se jí sevřela hlubokým zadostiučiněním, že jí byla dána možnost uvidět velká tajemství lesní moudrosti. To je něco, co určuje smysl, co drží člověka na cestě ve vytyčeném směru, co zachycuje a zachraňuje.

„Zapaluji oheň ducha síly,“ pokračovala. Tuhle část měla vždycky nejradši. Byla o síle, v níž nepřestávala věřit. Byla její.

„Zapaluji oheň služby lásky,“ intenzivně prožívala tenhle malý obřad a vzpomínala, kolikrát tato slova v myšlenkách i nahlas pronášela.

„Zapaluji oheň krásy těla,“ souvislosti se začaly protínat ještě více, než kdy předtím. Hlavou jí běžely vzpomínky na vodní příhodu v jeskyni. Čím více sílila, tím více si uvědomovala, jak své tělo začíná milovat, jak moc mu důvěřuje a jak moc mu zároveň dává zabrat a ani v nejmenším ho nešetří.

Vzala si z hromady vedle sebe další větev a z kůry odlupovala pryskyřici, jež si vkládala do úst a intenzivně a hladově ji žvýkala. Ostrá hořká chuť, kterou přitom polykala, vyvolávala v žaludku teď už silné křeče. Zítra, zítra už se musí najíst. Ještě dlouho seděla u ohně. Pečlivě upravovala poslední dva zbývající páry bot. Z jedné vyndala z vláken spletený copánek, a aby jej nemusela pokládat na zem, strčila si jeho konec mezi zuby. Mezitím, co upravovala list tak, aby co nejpříjemněji přiléhal na její nohu, instinktivně začala provaz žvýkat. Měl příjemně nasládlou chuť a hladové břicho přímo volalo po tom, aby ve žvýkání neustávala.

„Že mě to nenapadlo dřív,“ udiveně si pomyslela a přiložila botu, kterou právě upravovala, ke rtům. Hladově se zakousla do tuhého listu a zuby se z něj pokusila vyrvat co největší kus. Kousek dužiny se jí podařilo vykousnout a ona jej měkce převalovala v puse, drtila mezi zuby a následně hltavě polykala. „Snad to přežiju,“ napadlo jí a začala nekontrolovaně hltavě trhat, kousat a polykat kusy své boty. Vyhladovělé tělo si poroučelo víc a víc, nemohla přestat, jako divoké zvíře cupovala list na kousky a pozorovala, jak jí boty mizí v útrobách jícnu. Jak rychle se mění hodnoty a priority, opětovně si pomyslela, zatímco neúnavně a s požitkem rozžvýkávala tuhá vlákna a nasládlou dužinu. Když zahnala největší křeče, vzala jeden klacek z ohně a došla k blízkému potoku, aby se napila. Opřela hořící klacek o kámen, aby osvěcoval sestup k vodě a rukou zčeřila hladinu. Právě, kdy se již téměř napila z dlaní, v nichž držela chladivou vodu, se nedaleko od ní ozval hrůzu nahánějící štěkot. Celé tělo jí ztuhlo a v neschopnosti pohybu napjatě naslouchala děsivé řeči noci. Když nic dalšího nepřicházelo, rychle se napila, aby uhasila znenadání se jí zmocňující žízeň. Ten stav se jí vůbec nelíbil, připadalo jí, že se jí země houpe pod nohama. Vzala do ruky dohasínající klacek a otočila ho tak, aby se plameny opět rozhořely. Podívala se s údivem na potok, jenž znenadání začal vystupovat ze svých břehů a zmocnil se jí neodbytný pocit, že jí snad chce zaplést nohy, tak aby nemohla uniknout.

„Sakra,“ pronesla polohlasně. Stále ještě nevěděla, co se s ní i kolem ní děje, ale narůstající mravenčení v každičkém kousku jejího těla jí dávalo tušit, že si něco hraje s jejím vědomím. „Buď to může být samotný prostředí ostrova anebo něco bylo v těch listech. A vzhledem k tomu, po jaký době od jejich požití se tohle děje, tak je to úplně jasný,“ pomyslela si a co nejrychleji, ještě dokud mohla, se vydala zpátky k ohni. Cesta byla od plamenů celkem dobře nasvícená, to se v jejím stavu hodilo. Okolí jí před očima plastičnělo a vytvářelo neuvěřitelné místy až surrealistické výjevy možností ohebnosti různých hmot a materiálů. Viděla, jak se kmeny stromů začaly vlnit a mezi nimi se proplétaly viditelné molekuly vzduchu.

„Tohle není dobrý,“ sykla. „Tenhle stav jsem teď opravdu nepotřebovala.“ Nedaleko za zády se jí ozvalo krvelačné zavrčení. „Sakra, sakra, sakra,“ vykřikla, několika skoky se dostala k ohni a rychle na něj naložila velikou dávku dřeva. „Hoř, tak sakra, už se pořádně rozhoř!“ Nervózně rozfoukávala plameny tak, aby aspoň trochu mohly oddálit přicházející boj. Nejhorší bylo, že nedokázala udržet souvislé myšlenky. Co chvíli se ztrácela kdesi v časoprostoru měnícího se okolí a vlastních představ, aby se znovu ocitala vržená do reality přítomného času, kde jí vrčení neznámé zvěře přikovává na místo.

„Tohle nebude dobrý,“ pořád mluvila k sobě, snad aby se udržela v té linii, kde právě teď potřebuje být. „Musíš to vypustit, musíš to ovládnout!“ Přikazovala si, ale bylo jí jasné, že vůbec neví, jak se s nadcházejícím stavem poprat. Tohle bylo silnější než jakýkoli hulení, odnášelo jí to neznámo kam a způsobovalo výpadky ve vnímání času i prostoru. Oheň se již konečně rozhořel a osvětlil tak prostor v půlkruhu před jejím čelem. Oči napjatě upírala do tmy. Stála mírně rozkročená a s velkou hořící větví, kterou v nápřahu držela jako softballovou pálku, byla připravená se bránit do poslední kapky krve. Ne, nechtěla vědět, co na ní číhá v té tmě, ale nejistota toho, že neví, proti komu stojí, proti komu má bojovat, jí svírala hrdlo napětím.

Ilustrace: Labíb

Flesh. Pluje mezi hvězdami, prolétá prázdnem, nekonečnem. Je nejmenší na světě. Ve všech těch galaxiích, ve všech těch prostorech, ve všech těch časech. Je veliká. Rozpíná se. Je středobodem.

Flesh. Ve tmě proti sobě vidí dva žhnoucí body k ohni upřených očí. „Tak tady jsi!“ Mluví k němu. Zlověstné vrčení se blíží z několika stran. „Jak dlouho jsem mohla být mimo?“ Projede jí hlavou, ale vůbec nedokáže identifikovat čas, který strávila mezi hvězdami.

Flesh. Je v jeskyni, znovu na ní padají kameny. „Já se jen tak nevzdávám,“ zní jí v uších Igorův hlas. Tohle ne, tohle opravdu už nechce!

Flesh. V obou rukách drží hořící klacky a snaží se odvrátit výpady kolem pobíhajících vlků, aspoň tak vypadají. Kolem jich může být tak tucet. V uších jí zní jejich zlověstný štěkot a vrčení. Vidí, jak jim z huby trčí vyceněné a obnažené tesáky, oči jim žhnou. Vzájemně. Otáčí se dokola a plameny na hořících větvích se stávají pokračováním jejích komíhajících se rukou. V rohu slyší kňučení, cítí zápach spálené srsti. Sklání hlavu, moc pozdě na to, aby uviděla či dokonce zastavila největšího vlka, který se jí krvelačně vrhá po noze. V holeni cítí strašlivou bolest a následné trhnutí čelisti jí téměř přivádí do stavu bezvědomí. „Udrž se!“ Přikazuje si a v tom opravdovém strachu ze smrti, odhazuje jeden klacek a druhý bere pevně do obou rukou. Vší silou se rozpřáhne a trefí vlka přímo po hlavě. Ostatní kňučí.

Flesh. Vidí se, jak jde. Modrá obloha. Najednou cesta končí. Posadí se. Nad její hlavou létají dvě labutě. Černá a bílá. Radostně se honí s kánětem. Ani trochu jí to nepřekvapuje. Dlouho a fascinovaně jejich hru pozoruje. Tiše.

Flesh. Sedí u ohně, na stehnech má položenou hlavu vlka. Téměř neznatelně oddychuje. Je větší než obyčejní vlci. Konejšivě hladí jeho bezvládné a ještě teplé tělo, spálená srst působí drsně na její dlaně. Už nemá strach. Jsou sami. Vlk otevře oko, dlouze se na sebe dívají. Vidí se ve svých odrazech, své obrazy, své druhé já, tak jej vnímají ostatní, když opravdu uvidí. Dřevo v ohni praská. V lýtku jí bolestivě tepe, ale kolem je teplo a klid. Vlk naposledy odevzdaně zavrčí a vydechne.

Flesh. Je s bratrem. Potkávají se ve vysokém domě plovoucím v blankytném moři. Letí po nebi, nadnášejí se navzájem. Je to tak osvobozující. Znovu je celá, celistvá. „Zůstat s tebou, bráško? A co když se potom nenajdu?“ Obraz se rozplývá, jak písečná mandala, když se dokončí.

Flesh. Je po lokty ponořená do vlčího břicha. Teplá krev jí omývá ruce. Vedle jsou vyvržené vnitřnosti. Takové to muselo být kdysi dávno, projede jí hlavou. Čistý souboj kdo z koho. Jen dvě těla, dvoje zkušenosti, dvojí síla. Opatrně vyndává srdce z jeho hrudi. Uvnitř je něco tvrdého, zadře ruce vší silou do masa a roztrhne jej na dvě části. Zrak jí padá na dva ptačí zobáky, do sebe zaklesnuté. „To jsi byl ty, Igore?“ Napadá jí.

Flesh. Zvuky okolního lesa se harmonizují. Zhmotňují se a protékají jí. Získávají jasné okraje, jen proto, aby je vzápětí opět ztratily. Aby se rozplynuly. Na obloze se mění barvy. Po fosforeskující duze se prohánějí noty. Honí je a udiveně je bere do dlaní. Září.

Flesh. Najedla se do sytosti. Utírá si pusu od pečeného masa. Tělo jí pokrývá popel a teď už dvojí krev. Jde k potoku, zapíjí vlčí maso a pečlivě si vymývá ránu na lýtku. Je hluboká, ale myslela, že bude horší. Ví, že tady už spát nemůže, jde dál, uvědomuje si, že droga jí zbavila veškeré únavy, ale nerozeznává přesně, co je sen a co realita. Jde dlouho, je chladno, ale ona jej necítí. Automaticky pokládá nohy před sebe, nebloudí, jde najisto. Překvapuje ji, jak dobře vidí. Měsíc svítí jasně, je těsně před úplňkem, ale bez zjitřeného vědomí by takhle vidět schopná nebyla. Les se mění, stromy jsou menší, košatější, jiné. Smrky. Klasické horské smrky.

Flesh. Padá, dlouhou dobu padá, bojí se. Ale ví, že nemůže. Za sebou cítí stěnu. Rozhlédne se dokola a silou vůle začne otáčet prostorem kolem sebe. Za okamžik elegantně dopadá na obě nohy. Ví, že dokáže cokoli.

===

Be yourself!

… dokážete cokoli!

S láskou

<3

Markéta

P.S. 1: Když budete chtít vědět, jak to dopadne, stačí jen níže zadat mailez. Dám Vám vědět, jakmile se bude kniha klubat na svět.

P.S. 2: Už k Vám připlula Štika? Těším se, co na ní řeknete.

A tady se můžeme potkávat – přidejte se, ať je nás víc – nebudeme se bát vlka, nic 😉 …

Zprávy z lesů, hor, vod a strání

Back to the roots

Lexová Markéta

Markéta Biri Lexová

www.marketalexova.cz
Jsem především. Sama sebou. Jsem básník, cestovatel i poutník po krajích vnitřních i vnějších. Samozvaný filozof. Tulák, vizionář, pozorovatel, reharmonizér, hýbu světem kolem sebe. A taky jsem Markéta, Maky, Biri, Kuňák, Pino.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.