Nevkročíš-li do lesů, nikdy se nic nestane a tvůj život nezačne

Ozývám se Vám, soupoutníci moji, s více jak měsíčním mlčením. V sobě. V tichu. V klidu. Bylo to očistné. Tak moc, že kdybych mohla, tak bych to snad ordinovala jako léčbu na přehlcenost. Na zastavení se. K tomu, aby měl člověk čas a prostor si pomalu, opravdu pomalu, ale zato velice důkladně poskládat všechny své priority, své skutky a činy, své sny a cesty, kudy dále směřovat a které cesty opustit.  A pak, a mezitím, dlouze setrvávat v léčivém tichu, které se najednou objeví uvnitř našich duší.

Trávila jsem čas na cestách, se svou rodinou, přáteli a oddílem a prací. Vzhledem k našim zdravotním omezením, trávím se svou malou velkou slečnou i čas, který by měl patřit pouze jí.  V běhu táborového života na krásné louce kdesi v tachovských hvozdech. Překrásných a přenádherných hvozdech. Divokých a přitom laskavých. Nasáklých vodou v bobáncích mechů a rašeliníků, na které tichounce a měkce může noha došlápnout.

Den co den jsem se vydávala do různých koutů lesů, které louku, na níž stála běloskvoucí teepee, obklopovaly. Každý z těch lesů byl dočista jiný, někdy do sebe plynule přecházely, někdy stačilo udělat jediný krok a člověk hned věděl, že se ocitl v jiném světě. Každý z těch lesů měl své jméno. Dole, nejblíže k potoku byl uTekáč, oproti Pavoučák, a pak Zpěváček, Bzučák (tam se mi opravdu nechtělo, nakonec jsem jím prošla nečekaně s Blekem). Dobrý kámoši jsou k nezaplacení ;)! Pak tam byl taky Cestář, na něj se chystám někdy v budoucích letech. Prozkoumat, co je na obzoru za křižovatkou měkkých travnatých cest.

Cestář

Na cestě ke Zpěváčkovi – ještě před paloukem, majestátně stojí prastaří stromoví kmeti. Ten první, se kterým jsem se seznámila na samém začátku, je Stařeček. A o kus dál na potok dohlíží DvojkaTřetí. A za nimi je kámen Bělásek. Moudře a tiše dohlíží na svůj les, aby vše probíhalo podle řádu přírody.

Den co den jsem tato svá místa obcházela, den co den se nořila hlouběji a hlouběji do sebe. Nejprve ještě rychle myšlenky těkaly z místa na místo. Co všechno je třeba udělat a co stihnout. Na co nezapomenout. Co MUSÍM udělat. A pak, postupně den za dnem se mysl pročišťovala a přicházel klid.

Nejtěžší bylo se vypořádat s pocitem, že opravdu, ale opravdu nemusím NIC dělat a přesto mi to prospěje víc než cokoli jiného. Že ty desítky minut prohleděných do svého nitra vlastně ukrutně potřebuji. Být chvíli jen sama se sebou. Sama sebou. Před sebou. V sobě. Kdekoli. Kdykoli.

Dvojka

A co víc, zcela samovolně se stával les mým rozmlouvajícím přítelem. Čekal na mě, kdykoli. Mluvil moudře, musím říct. Žádná slova navíc. Jen ta, co se vejdou do ticha. A hučení větru ve větvích, zurčení potoka a ptačího zpěvu. Črí črí. Odpovědi mi posílal přímo před oči, jakoby mávnutím proutku. Malým zázrakem. Který lze pochopit jen s tichou a vyprázdněnou myslí.

Předposlední den jsem se vydala na obchůzku svých míst, abych se s nimi na rok zase rozloučila. Seděla jsem na Svém místě a najednou se ozval dusot. Tři jelínci na 10 metrů vzdálení ode mě. Že až takové rozloučení mi les přichystá, to jsem netušila. Takový dar!

Zpěváček

Jak jsem se v sobě v průběhu tišila, cítila jsem úplnou fyzickou nevolnost, když jsem měla vzít telefon nebo počítač do ruky. A pak mi to došlo. Jak moc potřebujeme tyhle očistný kůry zažívat. Odinternetovat se. Od všech drátů a hejblátek. Jakože téměř úplně. Netěkat. Být. Tělo si samo řekne.

Přišla jsem v těch lesích, v sobě, na spoustu věcí. Většinu z nich jsem tedy samozřejmě znala, jen byly zakopány někde pod závěsem běhu bytí. Chtěla jsem Vám o nich napsat, ale kdo to dočet až sem, tak ví, že slova by byla zcela zbytečná…. Lepší bude vyrazit do nejbližšího lesa a dovolit si tam se zastavit.

A pro ty z Vás, které by měly chuť něco podobného zažít, plánuji První Lesní Pouť. Bude nás maximálně 12, tak dejte vědět brzy, ať se potkáme.

Opatrujte se a zkuste si najít (nebo potajmu i veřejně ukradnout) těch pár chvilek pro sebe. Je to důležitější, než se na první pohled může zdát.

S láskou

Markéta

Lexová Markéta

Markéta Biri Lexová

www.marketalexova.cz
Jsem především. Sama sebou. Jsem ženou skvělého muže, jsem matkou skvělých dětí i dcerou skvělých rodičů. Jsem sestra. Jsem básník a fotograf, cestovatel i poutník. Tulák, vizionář, pozorovatel, reharmonizér, hýbu světem kolem sebe. A taky jsem Markéta, Maky, Biri, Kuňák, Pino.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.