Tohle nebude klasický blogový příspěvek, i když upřímně vlastně nevím, jak takový pravý blogový příspěvek má vlastně vypadat. Takže to prostě bude takový moje povídání na úvod, třeba už jen pro sebe, kdyby se mi zase někdy zdálo, že ztrácím půdu pod nohama. Víte jak, člověk si 1000x myslí, jak má sebe přečtenýho, než přijde okamžik, který ho popostrčí k tomu, aby sám sebe začal poznávat z jiného úhlu pohledu, ne-li odznova. Tak jen, Maky, tohle je to místo, kam se pořád v cyklech vracíš…jo a tu výzvu najdete na konci, jak jinak…

No a teď už k tomu povídání, možná to taky znáte… 

Od malička jsem viděla znamení. Bylo to mojí samozřejmou přirozeností. Lidé, na které jsem myslela, se mi vzápětí na to ozývali, obrázky viděné zcela náhodně se mi zhmotňovaly do následných pohledů, myšlenky se uskutečňovaly. Význam slov, které jsem v životě neslyšela, mi v záblesku času (rozuměj dne, dvou, týdne, měsíce) byl přeložen. A mnoho mnoho dalších takových maličkostí. Dlouhá léta jsem byla s tímto přístupem natolik samovolně sžita, že mi přišlo zcela přirozené nepochybovat o tom, že svět je dokonale propojené místo.

Časem, zhruba někde na geologii, se mi krom miliónu jiných věcí a asi i díky vědeckému přístupu, tenhle přístup začal pomalu ztrácet. Nevědomky, aniž bych cokoli zaznamenala. Pozvolně, tiše a nenápadně mě opouštěl. A jednoho dne jsme s hrůzou zjistila, že o tom celém svém konceptu začínám pochybovat, a že jsem sebe sama přesvědčila, že to prostě všechno  byla jen prapodivná souhra náhod. A tím uvědoměním se ty náhody z mého života dočista ztratily. Jenže – kdesi v hloubi sebe, jsem ten řád (neřád! ;)) pořád ještě nezatratila, jen jsem ho nechala tiše spát. Přestala jsem psát, spoustu věcí jsem tehdy opustila. Nejvíc ale asi tu klidnou lehkost bytí, kterou jsem dříve proplouvala s vědomím, že všechno je a bude (jak by mohlo taky jinak být?) dobré.

Přišly životní ztráty a životní vítězství, narodily se nám děti, onemocněly nám děti, onemocněli jsme my, nadešel čas se zastavit… Poslední rok zdál se býti opravdu šíleným. Takový ten rok, kdy jedete až na dřeň, kdy si sáhnete na téměř (abych to nezakřikla;)) úplný dno a díky tomu přestane být čas na cokoli NEDŮLEŽITÉHO. Myšlenky se krystalicky čistí, odškrabává se z nich balast, protože na nic víc prostě není prostor. A najednou, v jednu chvíli se na sebe díváte z úplného odstupu a víte, že jediná cesta jak obstát, je moci se podívat sobě přímo do očí. S láskou a pochopením. Dovolit si prožít tu chvíli potkat se sama se sebou. A i když už jste si to předtím minimálně párkrát prožili, víte že tohle je jiný.

Celý život mě to fascinuje. Až udělám po třech letech korektury prozaické knihy Ostrov, dám jí do oběhu. Je přesně o tom – o hledání své bytosti – neustále mě to provází a pošťuchuje – takový leitmotiv, červená nit vinoucí se po klikatých cestách mého života. Ta otázka – jak zůstat dobrým… jak  zkušenostmi se stávat lepším. 

No a teď tu stojím a úplně čistočistě před sebou vidím, že nadešel čas, vrátit se zpátky ke kořenům. Prostě a simple – BACK TO THE ROOTS. Vlastně už to vidím delší dobu, řekněme posledních pár let. Prostě jen naslouchat sobě samým, těm nenápadným myšlenkám, které si neodbytně probíjejí místo do naší mysli a být ve správném čase na správném místě.

Informační technologie, které si to sviští světem nepředstavitelnou rychlostí nás i naše okolí mění za pochodu. Diametrálně. Naše vnímání prostoru i času, sociálních vazeb – počínajíce rodinou a konče v nedohlednu všemožných souvislostí.

Abychom si dobře rozuměli, určitě nejsem proti informačním technologiím (ostatně, to byste tyhle řádky nečetli), jen si myslím, že je dobré vše rozumně a především v rovnováze dávkovat. Prostě jen, nezapomínat na to, že krom virtuálního světa je kolem nás i ten reálný. Že venku čeká oheň, nebe a lesy plné klidu, vůně a jehličí nebo taky příjemný kafe s bytostmi z masa a kostí. Že lze na chvíli z tohle systému jedniček a nul odejít, bezbolestně se na chvíli odstřihnout. Ideálně, když se mi chce, když to potřebuji nebo cítím, že bych měla.

Čím déle se kolem sebe dívám, tím intenzivněji zjišťuji, že některé z věcí by se mohly znovu vrátit. A i když si myslím, že se svět vyvíjí správným směrem, jsou tu věci, které mi čím dál tím více bijí očí jako na poplach a já si říkám, že když na ně nezačneme upozorňovat teď, tak později by už mohlo být třeba pozdě. Ale možná je to jen můj pocit….víte jak…Měřítka bývají různá. Proto ostatně i lidé jsou různí. Někdo by možná ani nevracel…

Každopádně tohle je pár z těch věcí, které bych  aspoň trochu ve svém okolí ráda navracela. Budu ráda, když do komentáře třeba přidáte ty věci důležité zase z Vašeho pohledu …

VÝZVA #1> CO BYSTE ZA SEBE NAVRÁTILI VY?

Třeba z toho vyjdou zajímavé výsledky. Historie se opakuje v kruzích, je jen na nás, kdy se s ní znovu protneme.

MÝCH OSM BODŮ je…. (osm je zcela bezdůvodně – ba ne, když to otočíte o 90°, tak víte…)

1. Více té prosté KOMUNIKACE, kdy jsme vystaveni jen sami za sebe – v těch přicházejících vteřinách bytí – žádné rozmýšlení a natřikráte přepisování svých myšlenek a názorů.
2. Prostá slušnost POZDRAVENÍ – úplně to bolí vidět, jak se tento elementární základ vytrácí. Každopádně, už se těším, až Vám napíšu, jak tohle plánuji změnit… potřebovala bych, aby den měl ne 24 ani 48, ale minimálně 69 hodin. A
3. RESPEKT vůči rodičům a autoritám obecně – a vůbec obecně – jasnější nastavení hranic – je jasný, že tohle je při současných stylech výchovy na diskuzi. Sama mám velké zkušenosti od kontaktního přes partnerský až po autoritativní (připomínající často mateřskou diktaturu) rodičovský styl. Jasně, že je to děsně zašmodrchaný, ale dokud budu dýchat, budu volat: více pokory a (po)slušnosti.
4. více dětí zpátky v ULICÍCH – děti nepotřebují tlačítka ani imaginární přátele, co potřebují je prostor – ulice, stromy, tajemná zákoutí, kluky a holky, se kterými mohou trávit svůj čas. Učit se dělit se o názory, své potřeby, balóny, křídy, švihadla, skejty, o radosti a starosti, poznávat různé hierarchie mezilidských vztahů, protože je skvělé být dobrým, ale ještě lepší je zkoušet se stát ještě lepším – když se něco nedaří nebo jen proto, že kolem je dobrý vzor. A pak také: víc lidí na ulicích.
5. (NE)získávání ZPĚTNÉ VAZBY – to do nekonečna se opakující získávání zpětných vazeb od lidí, kteří očekávají v určitý čas pevné vedení, mi často přijde jako taková jemná hrátka s ohněm. Na to, abychom viděli, zdali jsou ostatní spokojení a zda naše úsilí někam vede, nám povětšinou stačí jen pozorně pozorovat. A těch pár případů, kdy opravdu zpětnou vazbu potřebujeme, pak není tak ukrutně devalvováno. Stejně jako medaile i za poslední místa.
6. Více TOLERANCE – je to tak křehká věc a my s ní zacházíme tak hrubě. 
7. všechny ty NÁVRATY KE KOŘENŮM v podobě permakultury a soběstačnosti a háčkování a pletení a vaření a zavařování a vůbec…. fascinuje mě to, o to více, že na všechny domácí manuální práce jsem pako. PánBůh mi to vynahradil někde jinde, ale všem těm, co tohle dokáží, nesmírně držím palce a fandím jim – už jen proto, že to bylo mé dětství… kýble borůvek a malin, které jsme trhali v dobevských lesích, ale pak taky ta nezapomenutelná vůně a chuť ještě teplýho rohlíku, kterým jsme otíraly zbytky malinový marmelády z hrnce, před pár minutami sundaného z ohně. Nebo taky, večerní výpady pro zavařovačky třešní/hrušek/meruněk (domysli si co chceš) z pátýho patra dolů do sklepa.
8.  And last but not least: více OHŇŮ do našich životů – tolik je třeba jeho síly a tichosti a vroucnosti a ochrany a pomoci a vůbec….miliónu dalších asociací. Schválně – vzpomenete si na ten váš poslední oheň? A jaký byl? Je spousta druhů ohně – ani v jednom by však neměl chybět respekt k němu a jeho posvátnost. Ať jako on, dokážeme se rozhořet, ať jako on planeme. 

…už je to dlouhý jak pes, chápu… zase si napíšeme…

Budu ráda za každého člověka, který to vnímá podobně a na tuhle „BLOŽÍ“ cestu se připojí. Někdy půjdeme bok po boku, někdy vzdáleni, někdy blízko. S někým se vůbec nepotkáme a tak to má asi být… Čím více nás ale po té cestě půjde, tím se nám půjde snadněji.  Těším se na tu cestu!

A když budete chtít jít chvíli stejnou cestou, stačí se níže přihlásit k odběru. Díky moc.