Výzva #2: „Dobrý den, pojďte ven“ aneb VRAŤME DĚTI DO ULIC

virtuální realitaV dnešní přetechnizované a uspěchané době zápasí spousta dětí téměř s patologickou závislostí na počítačových technologiích. Tablety a počítače postupně nahrazují mezilidské vztahy, děti se pohybují ve virtuálních vztazích a prostorech lépe než v reálném světě. Na druhou stranu se rodiče bojí „vypustit“ své děti ven, protože samotným by se jim mohlo něco stát. A tak se společnost točí v uzavřeném kruhu. Mým dlouhodobým cílem je pokoušet se tento začarovaný kruh rozbít. Pomalu a postupně. Nečekám, že se to změní ze dne na den a taky mi dává naději, když vidím, jak moc akcentované téma to poslední dobou je. Takže věřím, že časem se nám podaří dopřát dětem tu radost z pohybu, z možnosti navázat reálné vztahy se svými vrstevníky při pobytu venku, z ozkoušení a posouvání svých možností a limitů, z nabyté svobody „hrát chvíli sám za sebe.“ A tím se rozvíjet, jak sociálně, tak fyzicky.

A zároveň rodičům dopřát pocit, že dítě je součástí většího společenství a díky tomu mu nehrozí nebezpečí. Přeci jen, na partu si jen tak lehce nikdo netroufne.  A v neposlední řadě dopřát rodičům více prostoru pro sebe (win – win strategy se tomu dneska říká :)).

Někdy zhruba před rokem jsme společně s dětmi podávali projekt do participativního rozpočtu (lidé si sami mohou určit, co by v dané lokalitě, kde žijí, chtěli změnit) Prahy 8 s názvem „Dobrý den, pojďte ven“ aneb VRAŤME DĚTI DO ULIC. Bohužel skončil druhý pod čarou, a tak k jeho realizaci již nedošlo (díky díky všem, kdož jste nás podpořili!). Každopádně času a energie vložené do přípravy projektu nijak nelituji. Poznali jsme se se skvělými lidmi, kteří problematiku dětí zavřených doma za modrými blikajícími displeji nejrůznějších telefonů, tabletů a počítačů, vnímali podobně jako my a fandili nám a podporovali nás. To dodávalo sílu. Obzvláště naše generace čtyřicátníků a výše vzpomínala, jaké to bylo, když se přišlo domů ze školy, napsaly se úkoly a zmizelo se až do setmění ven. Většina z nás si tím prošla. Rodiče neměli nejmenší tuchy, kde jsme a co děláme. A my lezli po stromech a po zídkách a testovali naše schopnosti balancovat vysoko ve větvích stromů nebo pocitůpřebírat zodpovědnost za své konání a činy.

Zhruba před týdnem u nás byli kamarádi, kteří mají o trochu starší děti, než jsou ty naše. Šla jsem pro brambory nebo kýhovýraproč na chodbu, byla už tma a průvan bouchl otevřeným oknem. Už už jsem se chystala ho zavřít a najednou se ozvalo: „Ahoj mami.“ Chvíli jsem se rozhlížela, odkud na mě synátor volá a pak jsem ho uviděla, přilepeného na kmenu vysokého ořechu, který na zahradě sázel můj táta. Musím říct, že mi zatrnulo. Byl v úrovni mých očí, v prvním patře rodinného domku. Ne, v tuhle chvíli jsme ho nepodporovala, byla tma, větve ořechu zmrzlé a zkřehlé po zimě, hnedle šupajdili dolů, ale ten pohled, když páni kluci slezli a věděli, že to zvládli, ten byl k nezaplacení. Oči jim zářily jako lucerny. Jako hvězdy té noci na obloze.

Když můžeme, necháváme je na stromech, necháváme je běhat, aniž bychom o nich věděli. Někdy (většinou) je to větší výzva pro nás než pro ně, ale všichni se učíme.

Bohužel společnost dospěla do okamžiku strachu, nejenom co se týče dětí. Otázky: „Co kdyby se jim něco stalo, ulice přeci jen už nejsou tak bezpečné jak bývaly?“ se nám hodí hlavou a strach o naše nejbližší se nám zadírá pod kůži a paralyzuje naše myšlení a uvažování. Ale je tomu opravdu tak? Nenechali jsme si to jen namluvit, abychom se nemuseli zbytečně bát? Jsme zahlceni informacemi a obavami, ale taky možnostmi a řešeními, budeme-li se k tomu, co se kolkolem děje, chtít postavit čelem.vidim nevidim

Žijeme v relativně bezpečné zemi, neřešíme válečné konflikty, řešíme pouze naše malé bitvy, které je možné vyhrávat se ctí a zdviženou hlavou. Dokážeme to? Protože tohle není bitva našich dětí, u kterých tak naříkáme, jak se změnily, jak věčně civí do blikajících udělátek a postupně jim zakrňují mozky a schopnost propojovat věci v běžném chodu našich životů. Tohle je hlavně a především naše bitva. Všech těch rodičů, kteří se o svá mláďata bojí více a více. Více než je zdrávo. Pipláme si je, krůček po krůčku, slovo za slovem a přitom zapomínáme, že je držíme ve zlaté kleci nadbytku a nesvobody (nechci být kritická k ostatním, jsem kritická především k sobě – byť se snažíme a víme, kudy by bylo dobré jít, mají naši děcáci asi tak o 100% věcí více, než by potřebovaly). Bohužel k jejich škodě. Budeme na tom muset ještě cílevědoměji zapracovat, obecně plkati nestačí – to je moje předsevzetí. Protože nejšťastnější a nejspokojenější stejně jsou, a my s nimi, když si vláčí svůj baťoh týden na zádech a neví, kde budou spát a ani je to netrápí. Když k večeru usedají s bolavými nohami, ale myslí plnou zážitků. Když nemají žádnou z těch miliardy nepotřebných věcí, které stejně jen odvádí pozornost, od toho kým jsou, od toho, aby mohly být samy sebou.

Děti totiž nepotřebují tlačítka ani imaginární přátele, co potřebují je prostor – ulice, stromy, tajemná zákoutí, kluky a holky, se kterými mohou trávit svůj čas. Učit se dělit se o názory, své potřeby, balóny, křídy, švihadla, skejty, o radosti a starosti. O první lásky, o příkoří, která na nich byla udělána nebo jichž byly svědky, o vítězství, která si samy vydobyly. Potřebují si testovat své hranice, nastavovat hierarchii, hledat kamarády a vytvářet si opravdové přátele. Poznat, jak chutná přijetí, či odmítnutí. Potřebují svět vidět pohledem svých vrstevníků a souputníků, jednoduchý a pravdivý a hlavně – svůj vlastní. Ne těch rakváčů, kteří ještě před chvíli sice dětmi bývali, ale bohužel čas je neúprosně rychlý běžec, a tak spoustu z toho už zapomněli. Děti potřebují hrát ve svým životě samy za sebe. A jediný, co k tomu potřebují vědět je, že nahoře, na konci ulice je jejich dům, kde se svítí, kam patří a kde jsou v bezpečí.

Přála bych nám všem, aby těchto dětí přibylo. Aby se nazpět vrátil čas, kdy běhaly společně po ulici a hrály na honěnou se sebou i s časem. Jen je potřeba někde začít – nebát se jim vytvořit vytvořit časoprostor, kde se budou moci setkávat a vyrážet na společné „výpravy za dobrodružstvím“. Vyrážet hledat samy sebe. Nebát se jim vytvořit časoprostor, ať již venku, tak i a především uvnitř nás.

VÝZVA #2”: Dovolme (si) dětem chodit ven, naučme je to, dokud můžeme. Znenadání může přijít čas, kdy už to nepůjde.

(Jo a samozřejmě ta možnost, že jsou děti nalepený na mobilu a ven nechtějí mi taky prošla hlavou, jenže nakonec to zase skončilo u těch rodičů…. je to naše zodpovědnost, přátelé. Nikdo neříkal, že bytí rodičem bude sranda. Ta zodpovědnost za další a další generace je teprve výzva, to vám tedy povím ;))

Už končím, končím, většinu nebaví číst dlouhý texty a stejně.

Jen jsem trošku chtěla pohnout tím soukolím, třeba se to dostane, tam, kam má.

A jestli chcete, nechce mi dole pár slov, jak to vidíte vy. Budu za to ráda! A když mi budete chtít pomoct tohle téma poslat do světa, tak mi bude velepotěšením!

With love

Markéta

Lexová Markéta

Markéta Biri Lexová

www.marketalexova.cz
Jsem především. Sama sebou. Jsem básník, cestovatel i poutník po krajích vnitřních i vnějších. Samozvaný filozof. Tulák, vizionář, pozorovatel, reharmonizér, hýbu světem kolem sebe. A taky jsem Markéta, Maky, Biri, Kuňák, Pino.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.