Zamyšlení nad drobnostěmi každodenního bytí – aneb putování za ohňovou vůní….

oheň

Stromy a nebe nad hlavouJe toho tolik, co se mi honí hlavou, o čem psát, co nejdříve vytáhnout, jako kořeny, když se plejí záhony. Většinou nevíte, jestli se Vám ten hlavní kořen podaří vytáhnout najednou, nebo se zlomí a místo něj se pustí ty malinkaté kořínky hlíny, v níž dosud přebývaly. A vytahovat vůbec kořeny ze země? Někdy je to asi třeba, aby se prokypřila a pročistila hlína, abychom mohli růst.

minulém blogu se v komentářích, co bychom chtěli znovu vrátit ve větší míře, nejvíce objevoval oheň. Proč se u něj nezastavit – ať již obrazně nebo doslovně? Když už ho máme v sobě tak zakódovaný – někteří z nás ho k životu potřebují víc než jiní. Když mi bylo kolem šesnácti, moje nejlepší kamarádka odjížděla na rok do Německa. V té době jsme spolu vedly oddíl. A to by nebyla ona, aby se v Německu k něčemu podobnému nepřichomýtla. Pamatuju si tu chvíli, když přijela nazpátek a vykládala mi, že udělali někde na výletě oheň a že většina z těch dětí, které u něj byly, u něj byly v tu chvíli poprvé. Polil mě tenkrát studený mráz procitnutí a vděku. Pro nás zcela nepochopitelná věc. My bytosti odchované ohněm…

Vůbec si nedokážu představit, že bych oheň kolem sebe pravidelně neměla. Byl by ze mne zcela jiný člověk. Jakože úplně. Z dětství si pamatuji ty chvíle, kdy jsme postupně přebírali s bráchou rozdělávání ohně do svých rukou. Byli jsme trempíkářská rodina, víkend co víkend jsme balili kletry a usárny a vyráželi někam ven, na hory do Držkova, do brdských lesů, pod pařeniště, celtu nebo do srubů, které tam byly postaveny. Na milovaný Mušketýr, který stavěl společně s Honzou Valou a Velkým Frantou i táta. Krásný malý sroubek uprostřed křemencového lomu, s ohništěm, které se s postupem času zvyšovalo a sedačkami, co sedačkami – křesly z velkých balvanů.

moji milovaní rodičové po dlouhé době na Mušketýru, za chvíli se rozdělá oheň…

Někdy mě chytne nostalgie a jedu se tam podívat, na místa, kde jsme pražili ryzce na másle a soli – na víčku od ledviny – na boční cestě, která vedla do Vižiny, protože se tam znenadání objevily a my na ně dostali nezkrotnou chuť. Vždycky se modlím, abych tam našla cestu – do svého dětství a dospívání; krajina okolo se mění, jen on tam zůstává. Většinu srubů tam za sociku strhli, Zimník, Štoky a Suďárnu a spoustu, spoustu dalších, bylo to těsně za vojenským pásmem a trempíci tam nebyli vítáni. Ať už kvůli tomu pásmu, nebo proto, že to vždycky byli lidé se svobodným srdcem. A to se prostě nenosí – téměř v každé době, v některých obzvláště.

To už člověka poznamená. Bylo mi málo. Naši nás tahali do lesa téměř od narození, s tím pak už nic neuděláte. Celý život Vás to provází. Jen tak někdo nebo něco to neodpáře. Potřebujete to k životu stejně jako dýchání nebo jídlo nebo pevné obejmutí od někoho, kdo vás má rád. Člověku se to zakóduje do jeho genetické výbavy tak silně, že když pak chvíli oheň, lesy a ten všudypřítomný prostor a svobodu nemá, jde mu z toho hlava zešílet. Ta neuvěřitelná lehkost bytí, která se objeví, když hodí svých 40 – 70 litrů věcí na záda a všechny starosti zůstanou zavřené za dveřmi – jedno jakými. Zamknout branku a vyrazit.puťák

Do neznáma, kdy člověk neví, kdy a kde bude ten den spát, co se mu přihodí, který z těch momentů, co prožije, bude ten zásadní. Jediné co ví, že to kým se se v tu chvíli stal, je jen on sám – on a jeho schopnosti a možnosti. Nic jiného nemá. Spacák, plachta, nůž, čelovka, ešus, pár náhradních věcí, karimatka a jídlo a voda. A nic víc. Jen své přátele a své myšlenky, co ho budou provázet v těch chvílích, kdy nebude třeba říkat nic zbytečného a nepodstatného. Kdy nechá myšlenky jen tak volně plynout a bude jen sám se sebou.

Nedávno, na konci října, jsem seděla na hřebenu bukového lesa – babí léto, stříbrné kmeny buků, zpěv ptáků a stromů a dole řeka Kamenice. Byla to jedna z těch vzácných chvil, která vás posunuje někam dál – poslouchala jsem vítr ve větvích a dívala se na zvolna se snášející zlatavé listí – prostě podzim, jak má být – a najednou mnou prostoupil ten klidný orloj přírody, jak tiše jde, krok za krokem, rok za rokem, stále znova a znova se v rytmech otáčí. Takový velký metronom, co udává rytmus našemu životu – je jen na nás, zda-li ho přijmeme nebo ho budeme nevnímat. V lesích se dá zastavit zcela přirozeně, myslím, že proto se tam velká část nás znovu a znovu navrací.

puťák ránoFascinuje mě tahle volnost, nohy se míhají, cesty se otevírají, lesy jsou ztichlé. Jen hučení větru ve větvích a zvuky praskajících větví, když přes ně probíhají srnky a zajíci a ježci a jeleni. A všudypřítomný zpěv ptáků. Tip tip tot. Pěnice a zvonkové a sojky – čím více se jich naučíte poznávat, tím více doma jste. Žádné tlačení se přeplněnými ulicemi nerudných lidí a neustálého hluku … jen nekonečné pláně zeleného ticha a klidu před sebou i v sobě.

Večer, když se už začne smrákat, začne se hledat místo, kam složit hlavy. Natáhnout plachtu na provaz a začít zabydlovat svůj dočasný jednonoční domov. Skočit pro vodu, nanosit kameny a dřevo. A pak si sednout, vytáhnout březovku sebranou po cestě, připravenou chrundu a škrtnout. To je ten moment. Nezaměnitelná vůně, která nelze splést s žádnou jinou vůní na celým široširým světě štípne do nosu, dým donutí přivřít oči, chvilka napětí a pak se objeví plamen. Začne olizovat smrkové chrastí, opatrně přikládat větší a silnější, až nakonec přijde ten moment ho nechat odpočinout. Už jen tak nezmizí, nezhasne, nepřestane svítit dovnitř do duše. Pomalu si začínáte chystat jídlo a čaj – teplo a světlo a pocit domova už v tuhle chvíli máte.

veporské vrchy ránoCelý ten trik toulání tkví vlastně v tom, že nejde o nic jiného, než o to uspokojit své základní potřeby a na chvíli pocítit, že nic jiného není k životu potřeba. A pak už jen sedět a koukat do plamenů, které si to komíhají, jak je zrovna napadne a přizpůsobují se stylu, jakým s ohněm zacházíme.

Někdy trpím, když vidím, jak lidé s ohněm zacházejí – bez špetky úcty a respektu, házejí do něj dřevo halabala a myslí si, že jim za to ukáže svou sílu a laskavost. Jenže on zarputile mlčí – jak také mají rozmlouvat s ohněm, když je nikdo jeho řeči neučil a nenaučil? To je dovednost, která se tříbí již od dětství. Je to zrcadlo, které nám nastavuje odraz, jak jednáme sami se sebou, jak jednáme s ostatními lidmi. S respektem, úctou, pokorou a vděkem. Někdo to má v sobě přirozeně, někdo se to na-učí a pro někoho to navždy zůstane skryto. Je to jen na nás. Je to jen naše výzva.

A potom, když člověk pohlédne vzhůru a vidí nebe poseté hvězdami, náhle pochopí, co tím strýček Kant myslel, když říkal: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mně.“  Myslím, že právě tyto chvíle obzvláště ke svému životu potřebujeme, abychom si srovnali základní hodnoty, které jsou pro náš další život důležité.

A někdy taky přijdou chvíle, kdy si člověk setsakra přeje, aby ten oheň rozdělal – třeba na zimních přechodech slovenských hor, kdy je zmrzlý minimálně jako dva rampouchy, protože má za sebou celý den šlapání ve sněhu. Jednou se nám stalo, že nám zbyla opravdu jenom jedna sirka, vůbec nechápu, jak se nám to mohlo přihodit, už si tenhle detail nepamatuju. veporské vrchy silvesterZůstali jsme uprostřed cesty, na mýtině. Kolem byly vysoké holé bukové stromy, jejichž hladká a stříbrná kůra se třpytila v zapadajícím slunci, den se chýlil ke konci, pod nohama skoro metr sněhu, my hladoví a unavení a vidina teplého čaje a jídla, závisela na tom, jestli se nám podaří oheň rozdělat nebo ne. Příprava, aby tahle akce klapla, nám trvala snad půl hodiny. Postupně se začalo smrákat.

A pak jsme škrtli a modlili se, aby ty nejjemnější bukové větvičky chytly. Nakonec chytly a tak jsme mohli strávit relativně klidnou noc na svazích klenovského Veporu. Letos jsme tam šli s dětmi puťák a byly to krásné vzpomínky. Už dávno se o rozdělávání ohně nestaráme, převzaly to za nás děti, jen někdy si ještě vydobyjeme možnost si ten okamžik prvního vzplanutí užít.

A to nemluvím o tom, jak je důležité mít kolem sebe lidi, se kterými se můžete k ohni posadit. Ale to je na dýl – o tom až zase někdy příště.

oheňA tak volám, více ohňů, jen houšť těch vzácných chvil, abychom se mohli potkávat sami se sebou, v tichu ubíhajícího času, více času stráveného na cestách, jen a jen se svými myšlenkami, aby byl prostor na to oddělit to důležité od nepodstatného, aby měl člověk sílu na to se rozhodnout, které cesty stojí za to procházet, a na které nemá smysl se ani vydávat.

Přeji Vám, ať na svých cestách jdete tam, kam Vaše srdce touží jít. Ať máte po svém boku lidi, které chcete mít. Ať Vám slunce a hvězdy osvěcují místa, na nichž je možné zakopnout nebo zabloudit. Třeba se jednou potkáme, kdesi v lesi…

S láskou

Vaše Markéta

P.S. A klidně mi do komentářů připište, jak to máte vy… budu se těšit.

====

teepeeA pro ty, kteří by chtěli  přeci jen ještě nášup, tak posílám pár starých dobrých indiánských moudrostí, kterých není nikdy dost…

  1. Dobrý člověk vidí dobrá znamení.
    2. Abys zaslechl sám sebe, potřebuješ tichý den.
    3. Jestliže zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, slez.
    4. Kdo mlčí, ví dvakrát víc, než ten, kdo žvaní.
    5. Je mnoho způsobů, jimiž páchne skunk.
    6. Musíme jenom umřít.
    7. Než začneš soudit chyby jiných lidí, pohlédni na stopy svých vlastních mokasín.
    8. Vlast máš tam, kde je ti dobře.
    9. V každém člověku zápasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš.
    10. Když máš co říct, vstaň, aby tě bylo vidět.
    11. Ne vždy je nepřítel nepřítelem a přítel přítelem.
    12. Kdo má jednu nohu v kánoi a druhou ve člunu, spadne do řeky.
    13. Všechno na světě má svou píseň.
    14. Dítě je host ve tvém domě: nakrm ho, pouč a propusť.
    15. S proudem dokáže plout i leklá ryba.
    16. Život plyne zvnitřku ven. Drž se té myšlenky a budeš skutečným člověkem.
    17. Dobře řečené slovo je účinnější než obratně hozený tomahavk.
    18. Mluv s dětmi, když jedí, a řečené zůstane, i když ty odejdeš.
    19. Člověk si má sám dělat své šípy.
    20. Kůň přivázaný ke sloupu jen těžko získá na rychlosti.
    21. Všechno na Zemi má svůj cíl, na každou nemoc je lék a každý člověk má své předurčení.
    22. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije.
    23. Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a nesvedu si pamatovat, dovol mi se zúčastnit a pochopím.
    24. Miluj zem. Nezdědils ji po rodičích, ale dlužíš ji svým dětem.
    25. Vědění je skryto v každé z věcí. Celý svět byl kdysi knihovnou.
    26. Žij svůj život tak, aby se strach ze smrti nikdy nevkradl do tvého srdce.
    27. Když zabloudíš, vzpomeň si na to, co říkávali staří. Neztratil ses ty, ztratilo se tvoje týpí.
    28. Každý by měl být sám sobě vůdcem.
    29. Když přineseš do wigwamu hořící větev, nestěžuj si na kouř.
    30. Tvá mysl musí být jako týpí. Nech dílec u vchodu otevřený, aby čerstvý vzduch mohl dovnitř a odvál kouř zmatku.
    31. Každý, jemuž se dobře daří nebo má úspěch, musel o něčem snít
    32. Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se nedají pozřít.
Lexová Markéta

Markéta Biri Lexová

www.marketalexova.cz
Jsem především. Sama sebou. Jsem básník, cestovatel i poutník po krajích vnitřních i vnějších. Samozvaný filozof. Tulák, vizionář, pozorovatel, reharmonizér, hýbu světem kolem sebe. A taky jsem Markéta, Maky, Biri, Kuňák, Pino.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.