Tohle téma bylo jedním z prvních, které mě napadlo, když jsem vůbec začala o psaní blogu Back to the roots uvažovat. To, že se blog následně rozrůstá a větví více, než jsem mohla v první chvíli dohlédnout, je věc druhá. Každopádně právě teď nadešel čas otevřít téma onoho uzdravení. Věřím, že i vy k němu budete mít co říci.

Dneska to bude stručné, protože není třeba okecávat věci, které není třeba okecávat. Použiji na něj dvě krátké (doufám) historky, které se mi vryly hluboko do paměti a už mě asi nadále budou provázet mým životem.

Ta první se odehrála v době, kdy mi bylo zhruba 7 – 8 let, takže někdy v roce 85, 86. Kdo by si pomyslel, že ten čas je takový neúprosný sprinter. Byl slunečný den, pamatuji si to jako dnes. Ve skvělé náladě jsem si to řítila kopcem nahoru k břevnovské knihovně a minula jsem postarší paní. Prošla jsem kolem ní, snad zabraná do svých myšlenek, kterou knihu si půjčím, snad v dětském splynutí s časoprostorem. Když jsme se míjely, paní se na mě podívala a ostře na mě spustila: „A Tebe kdo vychovával, že neumíš pozdravit?“ Už pořád si budu pamatovat ten pocit provinilosti a také nespravedlnosti, jelikož v běžném chodu bytí jsem poctivě zdravila všechny starší osoby. Byli jsme k tomu od malička vedeni dostatečně důrazně našimi rodiči i babičkou. Prostě jsem ten den byla se svým rozpoložením ve špatný moment na špatném místě.  Ale stalo se. Od té doby jsem si dávala setsakra velký pozor na to, abych zase nedostala „spucunk“. A byť to v tu chvíli nebylo zcela respektující mou dětskou osobu, jak by se v dnešní době řeklo, bylo to pro mě velké, i když bolestivé ponaučení. Tak moc se mi vrylo do závitů mé duše, že se stalo její součástí.

Druhá historka se odehrála již v novém století, tisíciletí, když jsme se vraceli s dětmi ze školky. Vycházeli jsme z branky a asi po 20 metrech potkali babičku, která nesla velký nákup. Krok sun krok, opřená o hůlku šinula si to ulicí. Vzali jsme jí s dětmi tašku a šinuli si to krok sun krok ulicí společně. Krásná bytost to byla. Úplně zářila. Celý život měla vepsaný ve tváři. Říkala, že jsme první, kdo jí ten den pozdravil. A pak jen tak mezi řečí povídá: „Víte, já byla hodně nemocná a tak jsem chodila od doktoru k doktoru a všude jsem zdravila. A těch doktorů bylo tolik, že jsem se nakonec uzdravila.“ Krásně se mi ten kruh darem laskavosti a vtipu tenkrát uzavřel a ta malá sedmiletá holka kdesi ve mně si na té krok sun krok cestě vyléčila svoje zranění.

Často se k těmto okamžikům navracím a někdy se přistihnu, jak s nostalgií vzpomínám na doby, kdy dospělí přirozeně vychovávali svoje i cizí děti. Kdy nikomu nepřišlo divné, že když se páchaly nějaké nepravosti, vždy bylo po ruce pár dospělých, kteří vše vraceli do mezí slušnosti. Ať již laskavě, tak i více či méně drsněji. Dneska už by si to málokdo dovolil. Dostal by totiž onen zmiňovaný „spucunk“ především on sám – od dětí, ba co hůře od jejich rodičů. A tak chodím po ulicích a vnímám, jak děti i mládežníci procházejí kolem starších lidí bez jakéhokoli pohledu, kontaktu, pozdravení. Lhostejně míjejí svojí blížící se budoucnost bez kouska úcty, bez kouska pokory. Trhá mi to srdce na tisíc kousků, přiznám se a mám potřebu s tím něco udělat. Prosím, čtěte mezi řádky to generalizování – je jasné, že spousta z nás své děti té slušnosti učí nebo se aspoň snaží učit a díky bohu za to – jen volám – JEN VÍCE a HOUŠTĚJI.

Jenže teď je jiná doba, mami, ty žiješ někdy v roce tisíc sto.

Jak by řekly moje děti svou univerzální odpověď Jenže teď je jiná doba, mami, ty žiješ někdy v roce tisíc sto. Je mi to jasný, jsme na hony vzdálení době našeho dětství, zavřeni za okny svých compů a tabletů, zavřeni za okny svých domů a bytů ve vyprázdněných ulicích, kam se z nostalgie a zvyku chodí procházet povětšinou právě už jen dědečkové a babičky. A tak jim na to odpovídám, jenomže miláčci, já se snažím držet svých kořenů. Protože ve chvíli, kdy na tyto kořeny zapomeneme – stáváme se vykořeněnými. A stát se vykořeněným, obzvláště v této době, která si kolkolem sviští rychlostí světla, nebo aspoň té, kterou umožňují optické kabely, je vážně nebezpečná věc, se kterou není radno si zahrávat. Asi i to je důvod, proč píšu tenhle blog – jako zprávu pro ně. Pro všechny, kdo budou chtít číst…mezi řádky…

Někdy je to zábavné sledovat, jak se lidé tváří, když je pozdravíte. Někdy je to poučné. Někdy až zamrazí. Každopádně z toho vycházíte s tím, že té narůstající lhostejnosti dáváte aspoň trochu na frak. Že tím procházíte s čistýma rukama. A je samozřejmě jasné, že na Václaváku by se člověk snad opravdu uzdravil – jen nevím, zda s tou správnou myšlenkou.

Ne, nebudu už dlouho psát, protože dlouhý texty v dnešní době stejně nikdo nečte. Jen jsem ve zhuštěné formě chtěla říct, že každé pozdravení vede k uzdravení. Sebe i společnosti kolem nás. Když nás uvidí naše děti zdravit, bude to zcela přirozené i pro ně. Ten vzájemný pohled, který věnujeme lidem, které na svých cestách míjíme a potkáváme, nás učí otevírat své duše i srdce. Učí nás si uvědomit, že tady na tom hřišti světa nekopeme každý jen za sebe. Že tvoříme celek nebo obraz, nebo odraz v zrcadle, do něhož každý přispívá svým nezaměnitelným střípkem. Nechť je ten odraz co nejcelistvější, nechť je náš obraz hodný obdivu. Jak psal starý dobrý John Donne, pár století po roku tisíc sto:

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Takže VÝZVA #3: Nedovolme, aby zazvonila hrana naší slušnosti, lidství, úctě a sebehodnotě.

Zdravme se tak často, jak často to jen jde. Zdravme se, abychom sebe i společnost kolkolem nás postupně uzdravovali.

S láskou

Markéta

P.S. A víte jak, když napíšete, jak to vidíte vy, budu ráda. Dobrý den, ahoj a nashledanou!

A kdo by se chtěl někdo do téhle uzdravovací kampaně zapojit, tak tady je pár obrázků, které, když se vytisknou na samolepící papír, můžete společně se mnou poslat do světa. Budete potřebovat jen tiskárnu, nůžky, samolepící papír a chvilku volného času na zastavení a zacyklení se do kruhu :). A kdybyste někdo některý z pozdravů chtěli přidat, upravit, třeba jeden na celou stránku, dejte vědět (třeba do komentů), ráda je sem vyvěsím.

Back to the roots, my friends.

<3

A tady se můžeme potkávat – přidejte se, ať je nás víc – nebudeme se bát vlka, nic 😉 …

Back to the roots

Zprávy z lesů, hor, vod a strání

Nebo se níže můžete přihlásit k odběru příspěvků z blogu.