Nechme své děti vyrůst v SaBaTu a vystupujme ze svých komfortních zón…


psáno včera 😉

Ahojte soupoutníci,

ani jsem netušila, že Vám dnes napíšu člonek. Čloneček. Krátké zamyšlení se. V průběhu prázdnin jsem si přicházela na spoustu věcí, o kterých jsem chtěla psát, ale ta dnešní příhoda a vůbec posledních 14 dní, mě prostě vede k tomu, že dnes pro Vás začínám psát tenhle text – uvidíme, co se z toho vyvine.

Dnes mám krom toho, že děti vykročily do dalšího školního roku, který bude dozajista skvělý, ještě jedno vykročení. A to své. Vykročení ze své komfortní zóny pro to, abych mohla vkročit do dalších pootevřených dveří…..

Tohle povídání má dva hlavní důvody a je mi jasné, že je musím říct na hned začátku, jinak se v tom zase ztratím – známe to ;).

První důvod má být čiročirá propagace nejlepšího baseballového a softballového klubu v Praze, v Čechách, na světě i ve vesmíru ;), klubu SaBaT, který právě (září 2019) dělá nábory – úterky a čtvrtky od 16:00. Je to fakticky srdeční záležitost ;).

A ten druhý důvod se týká nutkání… nutkání zkoušet věci, ve kterých nám kdysi bylo dobře, ale ta linie se někde utnula a dál se nevyvíjela. Pro přehršel dalších věcí byla zapomenuta. Jen někdy tak probleskla třpytivá reminiscence a trochu píchla u srdce – snad jako připomenutí těch kdysičasů. Možná, že ta občasná zabolení jsou právě impulsy k tomu něco znovu zkusit…, něco, co jsme kdysi odložili…

Však to znáte… Není nad to, ten první krok udělat…

BNábor 2018

Někdy před rokem touhle dobou jsme se dozvěděli, že SaBaT pořádá nábor dole u Trojského mostu. Už tak roček jsme s tím koketovali a najednou se vše tak pěkně samovolně sepnulo dohromady. Myslím, že to Jáchymovi sedlo hned na začátku. Pak měl mezidobí, kdy ho zlobila kolena a své vlastní překážky, které si zarputile a s notnou vervou házel pod nohy. Když přestal, přišla absolutní euforie ze hry zvané baseball.  A ta euforie trvá do teď. Pevně doufám a věřím, že mu vydrží co nejdéle.

Pravdu říct, tak moc mu rozumím. Je to totiž hra her. Je to hra na nejvyšší soustředěnost, na instinkty, kdy ruce jsou rychlejší než mysl, je to hra na přesnost v každém slova smyslu, je to hra na rychlost, kdy ale jen rychlý být nestačí, je to hra, kdy se šach může velmi rychle změnit v mat a vy na to máte někdy jen desetiny vteřin. Out. Nebo Safe. Nikdo neví do poslední chvíle, jak to dopadne. A pak také čekáte.

Já jsem k softu přišla na geologii. Museli jsme si tenkrát v prváku vybrat nějaký sport, a jak se na úvodním pobytu na Albeři přirozeně vytvářela organická společenstva lidí, co se viděli poprvé, to naše si vybralo soft. Ne, aerobik nás nelákal 😉 a to nic proti aerobiku, of course… Byl to dobrý výběr. Tuze dobrý. Hlavně lidsky – partička namíchaná ze všech možných podhoubí. Z „postpubertálních pankáčů“ jsme se občas pod vedením Carlose a Ondry začali dostávat na zápasy. Tak moc nás to bavilo. To jedno dvouročí začal život nabírat softballový směr. A vypadal, že na něm i zůstane. Jenže víte jak, člověk míní…. A i přesto, že se život poté zase přetočil o 180 stupňů kolkolem své osy a od té doby jsem pálku nedržela v ruce, stejně stačil soft zapustit do toho srdce srdcovatého kořeny celkem hluboko.

A ten den, když jsem přišla s dětmi na SaBaT, jsem si vzpomněla, jak geniální hra to je. Tím, že Jáchym kouzlu baseballu doslova podlehl, tak nadešel čas si znovu koupit rukavice – pro celou rodinu. A pak se to stalo. Pár hodů a znovu Vás to pohltí. Nebo aspoň část z Vás. Ono to snad ani jinak nejde, když každý den slyšíte: Pojď si házet… a vy jdete a ještě rádi (každý den tedy ne, abychom byli košer).

Dnes jsem si tak po 18 nebo kýho výra kolika letech šla zahrát na Markétu (heh, jakože na Markétu u Hvězdy) – no nic, už to nebudu dál rozvíjet, to by mohlo být nekonečný ;). Srdce jsem měla až v krku. Co když nic nechytím? Co když nic nehodím? Co když, co když, co když?….Obavy vrcholily, ale ta chuť sama sebe překonat byla naštěstí silnější. A pak jsem tam přišla a přibrala mě mezi sebe pohodová partička skvělých lidí… Sofťáci byli vždycky boží 😉 Moc díky, že jste mi to umožnili! Byla to pravdu říct zajímavá zkušenost vyjít z té své zóny „to jsem jednou dělala“ a postavit se tam – jako jeden z týmu a doufat, že si tělo po těch dlouhých letech vzpomene. Nějak si vzpomínalo a bylo mi TAK dobře! Jasněže to bude ještě trvat, ale věřím, že tahle cesta potrvá, že se zvládnu se poprat sama se sebou a svými nejistotami, i že to se mnou vydrží. Díky Miki! A že jednou řeknu Jáchymovi: Pojď si házet… a on půjde a rád. Je to skvělé, dělat s dětmi věci, co baví oba dva.

Dneska se mi splnil jeden z mých snů. Jakože opravdu. A když si vezmete, co to s lidmi dělá ve 40, tak si dokážete představit, co to asi dělá s lidmi ve věku 8 (+ – n) let.

Večerní příprava na zápas 😉

Takže to ukončím jednoduše: Nechte své děti vyrůst v SaBaTu. Nechte je tam vyrůst nejen proto, že je to, jak jsme si už říkali nejlepší klub v Praze, Čechách, na světě i ve vesmíru 😉, ale i proto, že trenéři to tam vedou opravdu skvěle – s téměř rodinnou přátelskou pohodou, autoritou a smyslem pro fair – play. A děti? Děti je samozřejmě žerou ;)!

A když ne v SaBaTu, tak někde jinde – daleko od těch blikajících obrazovek, které jim berou dětství….

No a samozřejmě – plňme si své sny – život máme jen jeden a zítra už může být pozdě… Vykračujme ze svých komfortních zón, jen tak máme šanci se posunout zase o kus blíže svému já.

Jo a na tý fotce to není SaBaT, to jsou Přírodní vědy na Klášterce, kdysi ještě v minulém tisíciletí. Heh.

pa a uvidíme se na hřišti – nebo v lese nebo kdekoli 😉

Markéta

Lexová Markéta

Markéta Biri Lexová

www.marketalexova.cz
Jsem především. Sama sebou. Jsem básník, cestovatel i poutník po krajích vnitřních i vnějších. Samozvaný filozof. Tulák, vizionář, pozorovatel, reharmonizér, hýbu světem kolem sebe. A taky jsem Markéta, Maky, Biri, Kuňák, Pino.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.