Jsme tři – aneb odpovědi přijdou, když pozorně posloucháme, na co se ptáme

Ahojte soupoutníci,

tak jsem Vám chtěla včera napsat, jenže jsem to nedopsala, že to byl převelice důležitý týden a hlavně víkend, co se týče všech možných souvislostí. Aneb téměř všechny blogové příspěvky vznikají na FB, dokud mi nedojde, že se to na tom FB prostě nedá najednou schroustat – tak to máte tu.

Stejnak to je děsně důležitý milník, který si zaslouží být na blogu. Koncept BTTR (Back to the Roots) se mi zhmotnil před očima. Ne dnes to ještě nepustím dál, musím to nechat trochu dozrát a probrat si to v sobě, probrat si to v rozhovorech s těmi, se kterými vše vzniká. A tak snad dnes jen pár slov o něm. Už nekráčím po té cestě ke kořenům sama. Už jsme tři.

Znáte ten pocit, když víte, že vše je nasazené na správné koleje? Jen potřebujete od vesmíru trochu popostrčit – nebo nakopnout ;)? Tak o tomhle to celé povídání má být. A fakticky se pokusím, aby bylo vše kratší, neb jedna ze zpětných vazeb je, že je to moc složité a zašmodrchané (čím to, čím to – mně to přijde crystal clear čisté a děsně srozumitelné 😉 ) – uf, tomu se říká marketing, rovnou odradit všechny na začátku…

Jenže já to kvůli marketingu nepíšu, i když řekněme si na rovinu, ono to nějak žít musí. Nefunguje to totiž tak, že si jednou za čas vzpomenete a něco přidáte. Ono to chce den za dnem přemýšlet, kudy a jak předat aspoň trochu toho, co máte uvnitř sebe… a pravidelně tvořit a psát…

Času je pomálu a už se pomalu začíná odrážet ta synchronicita 2 prací a dětí – 2 poslání a rodiny. Dělat minimálně tři důležité věci naplno je prostě masakr. Už je mi jasné, že jediná cesta, jak to skloubit, je to prostě skloubit… jednotím se, jak si to vyžaduje čas i prostor.

Sama v sobě. Obklopena svými. Mít kolkolem sebe lidi, kteří Vám rozumějí, kteří Vás podporují, o které se můžete opřít, to je NEJVÍC. Být obklopena opravdovými přáteli je obrovský dar.

Euforii z toho všeho vznikajícího, vystřídalo minulý týden chvilkové vyčerpání a vnitřní napětí, jestli to vůbec všechno dám a ustojím. Po tom ¾ roce a malé bilanci, kdy jsem si procházela nazpět již prošlou cestu, jsem jela v autě a jen tak jsem pustila do éteru myšlenku, že jestli to má všechno smysl, tak by se mi mohlo třeba ukázat nějaké znamení…

A pak to přišlo. Znenadání prazvláštní série telefonů a zpráv mi dodává sílu. Musím se pousmát. Že by to až takhle fungovalo?

V sobotu se potkávám s Miškou Šťastnou, domlouváme bližší spolupráci…začíná se rýsovat PoBytí s dětmi. Vznikají nové domény, které jsou zatím prázdné, ale brzy se pro Vás začnou plnit (backtothechildhood.cz a backtothemotherhood.cz – Štístko, slyšíš?). Propojujeme. Vzniká námět první hry – máte se na co těšit. Myslíme si na Mílu za Dítě v lese a Míšu s Tomem za Nese v lese (ozveme se brzy, čas je rychlejší než my – máme tam obrovský, obrovský společný prostor, probereme v Rohanově?)

Že by náhoda? Že všechno je v lese? Není. Jsme totiž z jednoho oddílu. Z kdysi dávna. Ale i teď. Odchování lesem. Snad to všechno vzniká z nutkavé potřeby se k lesu i sobě samým navracet. Protože jsme si to miliónkrát (dobrá dobrá) prožili…protože jsme si zažili společná spaní pod širákem, pod hvězdami, to nekonečné dívání se do plamenů i to ticho, které nás provázelo, když jsme nesli svoje spaní na zádech, do kopců, kdy každé slovo navíc bolelo, na cestě – prostě jen na cestě.

Ty zprávy přicházely nejen od lidí z oddílu, ale porůznu od lidí, se kterými jsem se potkávala či potkávám na všech možných cestách. Bongobandičkáři, alchymistky, geologové či prostě přátelé… díky, díky za to! A speciálně díky Zdeňku i Bětko, za hřejivá slova, které jsem mohla pověsit na web. Když mi napíšete i někdo další, budu moc ráda! Proč totiž jezdit s někým, koho nikdo nezná? Teď už jo ;)!

zanechat otisk vytvořený vlastníma rukama, vlastní myslí, vlastním srdcem.

V tom samém týdnu… ozývá se mi žena z Alchymie na PoBytí, dnes jsme si byly sednout. Krásný prostor je ta Alchymie.

V mezidobí, ve čtvrtek mě moje báječná Péťa stříhá. Nikdy bych nevěřila, že se může člověk tak ukrutně moc těšit na to, až se změní i navenek. Počítala jsem minuty, kdy se u Péti posadím a znovu se uvidím v jiném světle. Téměř doslova. Do Roztok jsem dojela v nepředpokládaně krátké době a odjela s pocitem, že jsem pro tuto chvíli tím, kým jsem. Holt dary od Boha, jsou dary od Boha. Péťa, moje víla, která dokonale stříhá, maluje, fotí, učí, leze po skalách. Přes 10 let na svých nohou – z těch všech cítím podporu, mně i tomu tématu, které začíná rozkvétat a pomalu se rozrůstat. Snad právě díky tomu…díky!

O víkendu slavíme čtyřicátiny Ježoura. Chlapíka, který jde tím mým životem jakože děsně těsně… Na procházce lesem mi dává otázky přímo na tělo – pro koho, co a jak, kudy a kam. Laskavě. Vlastně si nedokážu představit člověka, který by dokázal otázkami podnikání provést lépe než on. S desetiletou zkušeností vybudování veliké mezinárodní firmy s desítkami zaměstnanců. Tomu se říká škola. Pevně věřím, že jednou si udělá čas a povede jedno z tentokráte opravdových kaučovacích PoBytí (buď jen pro muže, anebo třeba smíšené) lidí, kteří se rozhodnou jít za svými sny.  

A pak to přišlo, jak jinak než zázračně – hned první večer na tomhle víkendu se zcela přirozeně propojily naše cesty s Mílou Jekoschovou. Ženou, která už 10 let jde svojí cestou. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsme byli u Ály na chalupě na potní chýši, kterou nás provázel Váňa – btw. neuděláme zase za měsíc v Rohanově? (Čas uzrává, či spíše uzrál…) a šly jsme se projít. Míla tehdy říkala, že by chtěla vyzkoušet… postavit se na vlastní nohy. Dneska už desátým rokem provozuje lesní školku v Mokrovratech a mění svět – od základů. Od těch nejmenších. Od prvního pohledu je to jasné, propojujeme světy a máme pro Vás už vymyšlené adventní PoBytí v jurtě (informace přijdou již brzy). Tak to totiž vypadá, když se světy protnou a a do sebe zacvaknou…

Míša a Míla, dvě z naší teď už trojice a Ježour, který tak trochu taky stojí u zrodu BTTR a vrací nás zpátky na zem, aniž by nás tam stahoval 😉 Díky za Vás! I všichni ostatní, moji z nejdražších. Skvělý víkend, to byl, ne? Skvělý život máme!

Není to náhoda, že všichni tři, s nimiž jsem se tento týden potkala slaví v tomhle roce 10 let svého samostatného bytí? Můj první rok versus jejich 10. A nad to Ondrik i děti mě podporují. V tomhle to mám opravdu fantastické. A pak je tu také má sestra. Cítím pevnou oporu v zádech, přátelé a díky Vám za to!

Je to nekonečný. Vím, že dělám chyby, milióny chyb, jenže je to děsně rychlý a já to v tom děsivém frkotu musím všechno stihnout zachytit a zpracovat. Ale také věřím, že i přes ty milióny chyb, jdu tam, kam chci jít. Jdu tam, kam mě srdce a intuice táhnou. Pevně věřím, že mě v tom nenecháte vykoupat, protože tohle bude jednou veliké, přátelíčkové. Sama jsem překvapená z toho, kam všude se to vydává. Je do toho vecpána velká část mojí duše a srdce a také všech těch blízkých lidí, kterým bytostně důvěřuji a věřím, že jdou správnou cestou. Začíná to dostávat ty obrysy, o kterých jsem na začátku jen snila. Je to tady, cesty se otevírají…Buďme jim i my otevření.

Už nejsem sama – už jsme minimálně 3. A další lidé na cestě. PoBytí s tai-chi, fyzioterapeutická PoBytí, krok sun krok, cesty se samy propojují. Tajně si myslím na pana Krípu, a Vás všechny, co kráčíte směrem k sobě, ke kořenům.

Když jsem před týdnem posílala do vesmírku přání o zprávu, že to má smysl, ani ve snu mě nenapadlo, že se jich přivalí celý vodopád. Za 14 dní nás čeká první PoBytí (kdo chcete, do této neděle je ještě možnost se přihlásit), za necelé dva měsíce druhé PoBytí v jurtě, dopředu již je vykročeno… Kdo si na PoBytí v lese netroufá, tak může navštívit Jógové babí léto v jurtě.

Tak Vám tuhle radostnou zprávu jen dávám vědět, s předstihem, než všechny ty změny zprovozním na webových stránkách – je to rychlejší, než bych chtěla – aspoň tak 3 dny v jednom mít, anebo aspoň tři páry rukou. Zatím se to pokouším stíhat v jednom čase s jedním párem. Doufám, že si vystačíme.

Díky Ti vesmíre! Za celou tu nálož znamení. Chce to jen pozorně poslouchat, na co se vlastně ptáme.

Díky všem, kdož mi – teď už nám držíte palce!

Tak jenom trochu vlasy větrem nechat pocuchat a vyrazit…

zpátky samy(i) za sebou

http://make-everything-ok.com/

S láskou

Markéta

nechat se prolnout? Plynout….

A když budete chtít tady se můžeme potkávat – přidejte se, ať je nás víc – nebudeme se bát vlka, nic …

Back to the roots

Zprávy z lesů, hor, vod a strání

Nebo se níže můžete přihlásit k odběru příspěvků z blogu

A když mi něco napíšete, budu moc ráda! Fakticky ;)!

Lexová Markéta

Markéta Biri Lexová

www.marketalexova.cz
Jsem především. Sama sebou. Jsem ženou skvělého muže, jsem matkou skvělých dětí i dcerou skvělých rodičů. Jsem sestra. Jsem básník a fotograf, cestovatel i poutník. Tulák, vizionář, pozorovatel, reharmonizér, hýbu světem kolem sebe. A taky jsem Markéta, Maky, Biri, Kuňák, Pino.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.