Velikonoce v časoprostorové smyčce aneb vzkříšení na několikero způsobů

Moji drazí,

přiblížily se nám Velikonoce. A mě napadá tolik souvislostí, tolik přirovnání. Dnes Ježíš (my ateisté, co pravidelně rozmlouváme s Bohem, o tom víme své) naposledy večeřel… dnes umýval nohy, dnes nabídl chléb a víno, dnes byl zrazen… to vše v jeden den…

Tolik se rozvíjí možností, jak vést tento příběh, ale musím zůstat u toho jednoho, co jsem Vám chtěla původně v pár větách říct. Ty ostatní si již musíte domyslet sami – věřím, že to zvládnete, věřím, že se v těch rozuzleních potkáme.

Ono to spolu souvisí, více než bychom si dokázali pomyslet, více než bychom si možná dokázali připustit.

S oběma dětmi jsem si prošla znovuzrozením. U každého z nich to bylo v roce a půl jejich života – poměrně raný věk na schůzku se smrtí. U Jáchyma to bylo chvilkové, zato intenzivní. Když mu byl rok a půl, byli jsme kdesi v slovenském lesi. Vzbudili jsme se ráno, tehdy 3 a ½ letá Eliška měla hypo a zvracela, prekérka sama o sobě, chtěla jsem se vydat do Banské Štiavnice pro Colu, abychom případně měli do zásoby – u zvracení při diabetu člověk nikdy neví, jak se to všechno bude vyvíjet. Půl sedmé ráno. Jáchym se rovněž probudil, oblékli jsme se a šli ven. V mezidobí příprav ranního odjezdu pro Colu s sebou praštil o zem a poprvé dostal afektivní záchvat. Trvaly do zhruba do jeho pěti let. Jenže ten první, ten byl nejsilnější.

Chlapeček náš, nedýchal, zmodral a na chvíli nám odešel. Tou dobou ještě všichni kamarádi  spali. Když mi umíral v náruči, vydral se mi z krku jen strašlivý skřek. Ondrik přiběhl a všemi silami jsme se ho pokoušeli nahodit zpátky do našeho světa. Nedýchal a modral a sivěl stále víc a víc. Oči vyvrácené v sloup, bez známek života. Nakonec jsme se s Ondrikem na sebe podívali tím pohledem, že nám odešel, zmizel – a v tom pohledu bylo všechno. Jakože úplně všechno, co tam můžete vecpat, když Vám odejde dítě. Trvalo to dlouho. Nekonečně dlouho. N-e-k-o-n-e-č-n-ě  d-l-o-u-h-o! V panice jsme mu bušili do zad, aby se nadechnul. A pak, jeden z nás, ho začal bezvládného oživovat umělým dýcháním. Docela šedé dítě, sami dva uprostřed lesů v Štiavnických vrchách, brzy ráno, bok po boku, souputníci, rodiče. Zoufalí. Eliška o kus dál, v hypu a se zvracením, těžká chvíle to byla. A pak se nadechnul a náš svět se začal znovu skládat tak, jak jsme ho chtěli žít. Vrátil se nám, pan Blažený, věčný pohodář, druhorozeně s láskou přivedené na svět. Svět se rázem znovu přetočil o 360 stupňů. Nádech, výdech, barva se začala vracet do tváří a my padli úlevou do trávy. Jen málokdo pochopí, co jsme tenkrát prožívali. Pak Ondrik odjel pro Colu.

Poprvé se nám to stalo s Eliškou. Jáchym se nosil tenkrát ještě pátým měsícem v břiše a my nadmíru spokojení rodiče, neb nám vycházelo vše, co jsme si vysnili, jsme šťastně užívali chodu našich dnů. Ti samí lidé kolkolem, opět Slovensko, jen tentokráte v lesácké boudě pod Nízkými Tatrami. Byla strašná vedra. Eliška pila a čůrala o 106, jenže jsme to přisuzovali právě horkému létu. Hubená, tak moc. Jenže jsme to neviděli, protože pozvolné změny nejsou při každodenním bytí pospolu tak zřetelné.  Rok a půl staré mládě, kontaktně a s láskou vychovávané, znakující, spolupracující, moudré. Už tenkrát byla tak moudrá! Při přejezdu na týdenní pouť na kolech nám začala zvracet. Víc a víc, odcházela nám před očima. Rychlá cesta k doktorovi. Naštěstí v Novém Městě na Moravě nám vynikající paní doktorka během chvilky určila příčinu. Diagnóza: Diabetes mellitus 1. typu neboli cukrovka. Pořád se vidím, jak přešlapuji na cestě před nemocnicí a říkám si, že je to jen nějaký omyl, že nám se tohle přeci nemohlo stát. NÁM? Zčistajasna se přetočil celý svět a začal se život PO, který nabral znatelně, ale znatelně jiné obrátky.

Odeslání do Kyjova, sedíme na příjmu dětské JIPky, nepříjemní doktoři mi berou Elišku kamsi pryč. Je to víceméně poprvé, kdy jsme od sebe a ještě v takové šílené situaci. Říkám jim, že chci být se svým dítětem. Jenže tohle vyjednávání je zcela nemožná mise. Musím vyplňovat papíry, milióny papírů, kvadrilióny papírů a moje dítě zatím někde neví, co se s ním děje. Ani já to nevím, byli jsme vrženi do středu maelstromu a teď se s námi točí svět. Manžel ještě balí věci v kempu a řítí se nazpět za námi. Já v pátém měsíci těhotenství, v zoufalství, že se nám změnil svět, ve strachu, že nevím, co je s mojí malou dcerou, začínám být ukrutně urputná. Mohlo uběhnout zhruba půl hodiny. Dožaduji se někoho z vedení nemocnice a okamžitému přístupu k dceři. Nechtějí mě k ní pustit a tvrdí, že je v naprostém pořádku. V tu chvíli se něco v mojí hlavě přecvaklo a přišel ten pocit, který zažívají lvice, když se bijí o svoje lvíčata. Viděla jsem zcela rudě a dokola opakovala, že podle Charty práv dítěte mám právo být se svou rok a půl starou dcerou. Doktor mi opakuje, že to není možné, že leží a kouká se na pohádku. Absurdita celé situace dosahuje vrcholu. Už je mi všechno jedno, říkám, že budu volat na policii, jestli mě okamžitě k Elišce nepustí. Přichází nějaký pohlavár a říká, ať si pronajmu pokoj někde v hotelu a ráno přijdu. Odpovídám mu, že se asi zbláznil. Hormony pracují na 300 000 procent. Naštěstí přichází Ondrik. V pravou chvíli.

S největším sebezapřením nás pouští dovnitř a mně se zastavuje srdce. Vidím svou malou krásnou holčičku, jak leží v posteli a má připoutané nohy i ruce k mřížím kolem ní.

S největším sebezapřením nás pouští dovnitř a mně se zastavuje srdce. Vidím svou malou krásnou holčičku, jak leží v posteli a má připoutané nohy i ruce k mřížím kolem ní. Z ruky jí visí kapačka a ona, vždy absolutně pohodové a usměvavé dítě, křičí, až jí nabíhají všechny žíly, co na těle jdou spočítat. Zcela vystrašená se na mě podívala s tím výrazem: jak jsi to mohla dopustit? Říkám, ať jí okamžitě odpoutají. Oni kontrují, že nemohou, že by si vytrhla kanyly. Je mi to jedno, vydupávám si odpoutání a Eliška se rázem uklidňuje. Tenkrát ještě moc nemluvila, zato znakovala o 106. V té době jsme se domluvili snad 400 slovy. Okamžitě znakuje, že chce čůrat. Tak se pozná bezplenkové dítě. Byla bez plen zhruba v roce. Říkám, ať přinesou nočník, opět kontrují, že má plenu. Říkám, ať přinesou nočník. A jak tak sedí, ještě vyčerpáním vzlykajíc, znakuje, že má žízeň.

Muselo to být hrozné. Ve stavu v jakém byla, odtržena, napíchnuta, přivázána, žíznivá – sama, uprostřed sterilního prostředí, kde za barikádou pláče a křiku čirého zoufalství se snaží z obrazovky maxipes Fík přehlušit dětské strachy. Věřím, že kdyby mohl, tak by v té chvíli vylezl z obrazovky, položil by hlavu vedle ní a konejšivě jí tišil, že tenhle svět dokáže i při své krutosti být nakonec vlídný. Vůbec nechápu, jak je možné, že tohle někdo vůbec dopustil.

Ondrik volá svému bratrovi, jak je to s reverzem. Pojedeme hned, jak to bude možné. Začíná psychoteror číslo dva, tentokráte směřovaný přímo na nás. Jestli si uvědomujeme, jak jsme nezodpovědní rodiče, že za případnou smrt dítěte poneseme vinu sami, blá, blá, blá, blá, blá… Jenže mně už je dávno jasné, že vysvětlit svojí dceři, že jsem jí byla donucena poprvé nechat samotnou nějak a pravdivě zvládnu, ale to, že jsem jí TAM nechala i podruhé, bych jí už určitě nevysvětlila. A hlavně a především bych to už nikdy neokecala sama před sebou. Leželo by to tam mezi námi možná i celý život. A to jsem rozhodně riskovat nemohla. Ztratila by totiž veškerou důvěru v nás, jako rodiče, kteří bychom jí v tom jejím prvním strašlivém zážitku, kdy jí bylo nejhůře, nechali vykoupat. Věřím, že to byl dobrý start k tomu, že se nám snad daří (klep klep) přicházející výzvy řešit nějak elegantně.

…a kde jinde byste měla být, než se svým dítětem?

a tady už cesta do Prahy – tentokrát na sedačce, bez hadiček a bez houkání – první převoz byl víc stresující

Za hodinu (nebo kýho výra jak dlouho) jsme již seděli v sanitce a řítili se směrem na Brno. Tam jsme byli zavedeni do velikého světlého pokoje, Elišku uložili do postele a za mnou přišla postarší paní doktorka. Největší anděl, který se ten den mohl zjevit. Začala jsem plakat. Úplně se mi protrhla stavidla slz a mezi zaškubávajícími se vzlyky jsem se jí snažila zeptat a sdělit, jestli budu moci být s Eliškou. Ona se na mě podívala, pak mě chytla kolem ramen a říkala: a kde jinde byste měla být, než se svým dítětem. V tu chvíli se z totální beznaděje začal klubat paprsek, který jako projektor osvětloval tenounkým kuželem světla časy, které před námi zatím čekaly. Koktala jsem, že jsme měli v plánu cestovat a být akční rodina a vůbec a pletla pátý přes devátý. A ona stále laskavě odpovídala, že se nic nezmění, že to všechno zvládneme a jednou budeme na tenhle den jen vzpomínat. A dávám jí za pravdu. Tolikrát. V ten den jsem prožila snad všechny pocity, které se do lidského života vejdou. A jak některé dny odcházejí a člověk si z nich nezapamatuje vůbec nic, tak tenhle mám zarytý hluboko, téměř nesmazatelně v paměti. Často na něj myslím a často mi určuje směr. Když jsme se v Brně narovnali zase do lidské podoby, zařídila nám tahle andělská paní doktorka pražský pobyt u těch nejlepších – v Motole. Další sanitka nás vezla už tam. I díky tomu jsme tam, kde s kompenzací diabetu jsme. Tak moc si vážím lékařů, kteří dělají svou práci s láskou a lidskostí. Nebýt lékařů, vypadal by náš život zcela jinak. Zaplať pánBůh za naše zdravotnictví. Pevně doufám, že situace v Kyjově se za těch 9 let změnila, především kvůli dětem.

Střih

Velikonoce 2019. Je Zelený čtvrtek, končím práci, sedám k tomu, že ještě napíši na blog velikonoční pozdravení. Píšu a píšu. Přerušení, balení, povinnosti. Brzy ráno v pátek odjíždíme za bandičkou (jo zase tou stejnou :), tentokráte na jižní Moravu. Povinností spousta, jdu spát v půl třetí ráno. Je mi jasný, že Vám to sem už nepošlu.

Děti, ty které nám kdysi málem odešly, hned po vystoupení z auta mizí za svými kámoši, se kterými se poznávají v těch nejlepších i nejhorších časech. Nádherné magické místo ze všech stran obklopené lesy a loukami. 4 dny jsme o nich nevěděli. Svolávali jsme je jen na jídlo. Jakože jen na jídlo a říct jim, že je čas spát. Nespoutaní a divocí běhaly po kraji a žily své životy. Taková nádhera to pozorovat, člověku se někdy až tajil dech, jak jsou samostatní. Nedostávají to zadarmo, ani od nás, ani od života, ale dávají to skvěle!

Teď by tu měla být část, kde by zhruba mělo být, že tím, že se nám to takhle překopalo, tak se nutně změnila i výchova samotná. Z kontaktního stylu rodičovství až po více či méně hraniční. Rázem jste po batoleti chtěli, aby snědlo přesně 100 g těstovin (nebo cokoli je libo). Ani víc, ani míň. Aby jedlo, když nemá hlad a aby nejedlo, když má hlad. A aby to snědlo přesně 20 minut poté, co do něj 5x denně napíchnete stříkačku. A aby jedlo, když zvrací a aby fungovalo, i když má hypo a svět se mu mlží před očima. A miliardu a tisíc dalších zákonitostí. Rozdělit den na kratičké úseky mezi jídlem a jídlem… Z dřívějšího Co takhle dát si…. se stane teď jez! Nejez! A rozkazy a zákazy se najednou pomalu rozjedou. Samovolně, jak se ta koule nabaluje. Hranice se zpřísňují. Všichni se tím učíme proplouvat. Několik let jsme měli absolutní řád. Přišel nám do života a trochu nám TO VŠECHNO hodil do systému. Možná i díky tomu z něj dnes umíme vystupovat. Možná i díky tomu se teď už více dokážeme pohybovat v obou světech zároveň. A právě tahle část by měla být delší, jenže už teď je to zase dlouhý jako pes ;), tak já to nechám zase na příště, protože je právě 1:11. (uf už 3:40, padám do betle).

A přestože už je po Velikonocích, tak jsem Vám to nakonec chtěla poslat, protože stejně na tom nesejde, kdy si ty naše životní příběhy přečteme, kdy si z nich něco vezmeme. A tenhle příběh jsem dlouho chtěla napsat, jen jsem netušila, že to bude teď :). Jenže někdy se holt myšlenky rozběhnou.

Jen jsem celým tím povídáním chtěla říci, ať věříme svojí intuici, ať se pereme za své děti, když jsou malé a nedáváme jim nic zadarmo, když jsou větší. Ať z nich vychováme bytosti, které jsou milovány, a zároveň je nesloží první překážka v podobě najednou nastavené hranice. A především mysleme na to, že život je jen jeden, je jen na nás, jaký si ho uděláme, jak ho prožijeme, zdali si budeme plnit sny, které si plnit chceme, zdali budeme žít tak, jak žít se má (jak říká pan Grossmann). Važme si našich blízkých, važme si toho, co máme!

No a moje staré známé nakonec: Dbejme na kvalitu a hodnoty i v běžném chodu bytí, byť to občas nemusí znamenat, že půjdeme po cestách nejlépe přístupných či pohodlných. Věřím, že to stojí za to.

 Back to the roots, my friends!

S láskou

Markéta

A tady se můžeme potkávat – přidejte se, ať je nás víc – nebudeme se bát vlka, nic 😉 …

Na Cestě ke kořenům – rosteme a podnikáme společně

Zprávy z lesů, hor, vod a strání

Nebo se níže můžete přihlásit k odběru příspěvků z blogu.