TY TAM NECHOĎ, TY TO POJĎ NATOČIT!

Jsme jedné krve – Ty i já!

Tohle povídání bude o vysněném snu. Doslova. Třeba se pro někoho stane střípkem, na který zrovna čeká. Anebo se mineme. Věci se stávají.

Tohle psaní začínalo v pondělí Tebou, sestřičko, po výletu, kde jsi s námi měla být a nebyla. Tak já to sem zase nakonec ve čtvrtek na začátek vložím neb moji sourozenci mi rozumějí. Kdo nedal tuhle větu, tak snad ani nepokračujte 😉

Ještě mám na vnitřní straně knih Tvým písmem vypsaná čísla stránek… Třeba jako v Seznamu sedmi. Pokaždé se k nim musím navrátit… Nejinak v pondělí. Co říct…

Právě teď (včera středa) jsem měla sedět v Berouně na promítání Povedeného kacíře, filmu o C. G. Jungovi od Pjér la Šé´ze. To vše mělo být zakončeno diskusí na téma duchovní únik. Musím říct, že jsem se na ten večer těšila. Z mnoha možných důvodů. Ale bylo mi jasné, že to je bez šance. Už na konci léta, když jsem kupovala lístky… Ale musela jsem. Ale jako bych tam byla. V průběhu dne jsem slyšela na YT povídání, v němž Pjér říká, jak mnozí učenci nepochopili Jungovu filozofii anebo po něm chtěli zjednodušující a lidem blíže uchopitelný „překlad sebe samého“ a pak se Jung bavil s nějakou obyčejnou ženou, která pásla kozy (teď nevím, jestli si nevymýšlím, ta moje paměť je děsně selektivní) a ptala se ho, kdy zase vydá nějakou knihu. A Jung se jí zeptal: „Vy tomu rozumíte?“ A žena se na něj podívala a řekla: „vždyť je to můj chleba!“ Jen jsem se pousmála. Tak jako tolikrát u těchto povídání. Taky to tak nějak cítím. Nebo spíš žiji.

V průběhu večera jsem někde pokračovala v psaní tohohle povídání a nostalgicky vytáhla svou šedou krabici se vzpomínkami – tu, ve které je spousta, spousta psaní z dob klapacích písmen strojů a prstů barevných od červenočerné pásky či inkoustových per. Náhodně otevřu jednu z těch nejstarších básnických sbírek a to Vám snad musím vyfotit….

Tak snad jako bych tam byla. Napsala jsem k tomuhle skvělému pánovi na FB několik krátkých zastavení. Spousta z vás už o něm v poslední době ode mě slyšela. Obzory se otevírají. Ostrov v přímém přenosu. Vlastně jsem přišla k těmhle situacím jak slepý k houslím. Ale spíše si po těch teď už 3 a ½ měsících myslím, že už to prostě časoprostor přestalo bavit a prohodil mě do kdysi chvil s novými životními zkušenostmi a pohledy a náhledy. Ať se taky pořád jen neupejpám. A projdu si to zase jednou pěkně z gruntu. Ať do toho jdu po hlavě. Jsi přeci Markéta, ne?

Takové ukotvení! Takový návrat domů! S každým vyslechnutým rozhovorem, či představením přišlo takové uklidnění, takové nadechnutí. Že to někdo má podobně. A někde uvnitř člověk cítí radost a klid, že neuhnul, že se nezalekl té divočiny, která je mu ukazována, když jde naproti sobě upřímně. Zcela přirozeně. Už ten prostor v sobě mám za ta léta tak trochu vyšlapaný. Už se v něm neztrácím, jako na začátku. Pavučiny jsem za ten čas vymetla, ta nejtemnější místa prosvětlila. Vlastně je tam čím dál tím více jasněji a světleji.

Z některých démonků si udělala přátele, z některých vyrobila masky, abych na ně nezapomínala a některé nechala odejít anebo zmizet, vypařit, zapomenout. S některými samozřejmě o sobě víme, a o některých zatím nemám ještě ani páru. Možná, že ještě oni sami o sobě. Každopádně, jen tak něco mě, myslím, nepřekvapí.

Jsou dokonce místa, kde mám i plně vybavené kempíky, tam chodím ráda relaxovat a nabírat sil. Je ale ještě pár míst, kde vím, že pokračují další cesty. Ještě ale nepřišel střep, který by natočením sebe proti světlu ukázal, kam se tyto cesty stáčí, či jak vypadají. Tak jasněže aspoň trochu tuším ;), ale to, co přišlo tohle léto, mi jasně ukázalo, jak hluboké mohou cesty, kudy jsme se ještě nevydali, být.

Jeden týpek říká, že všechny problémy už v sobě mají DNA svého řešení. Stejně tak si začínám myslet, že cesty, kudy se každý z nás vydá a následně kráčí, mají rovněž svá DNA, která jsou spolu vzájemně napojená. Jinak si nedokážu představit, jak mohly přijít ty synchronicity v tak ukrutném sledu a rytmu. Jakože sotva na něco člověk pomyslí, ukáže se mu odpověď či řešení nebo další otázka… během chvilek. Okamžiku zamžení v Mži. Jako vždycky jsem to měla, ale to co se děje teď, je fakt dost zajímavé nejen na pozorování, ale i na žití. Jsem děsně ráda, že – a teď to bude znít rouhavě a vesmírku, víš jak – pokorně – s citem –  že už nejsem žádný duchovní elév, co zatím vymetá pavučiny…. Tohle se totiž žije na dřeň. Člověk jen musí nepřestávat žasnout, aby se zapomněl obávat. Než si zvykne. Už to začínám mít pomalu zpracovaný. Klep klep.

Je pondělí, už pár týdnů pluji v žití obojživelných životů. Je čtvrtek. Začínám pomalu přicházet na nový styl psaní. Mění se ve dnech. Kdysi jsem vždycky pokračovala ve psaní tam, kde jsem skončila. Teď je to: co odstavec to změna. Pro ostatní celkem zmatek, ale já si to s každým dnem užívám víc a víc.  

Tohle jestli někdo dá, tak se s nim těším na pivko někdy – až budeme moci! Zabubnovala bych si! Anebo šla někam na koncert. Nebo do lesa!

Mysl je jako

řeka

kdesi pramení

bystří se
teče
slévá se
vlévá se,
je

– někdy v hlubinách, někdy na povrchu

Dýchá, když se se odpařuje
Plyne
Bouří se a hřmí

Smutkem či Dojetím
básněmi pláče
v horských krajinách

Pramení(m).

Dneska (středa včera) večer jsem chtěla mít dopsaný tohle povídání. Zatím mi hlavou běhají jen obrazy, které bych do něho chtěla vecpat, ale po tomhle úvodu (čtvrtek) je mi jasný, že se sem stejně všechny nemají šanci usadit. Moci to všechno popsat, z gruntu uchopit, nic neřešit a jen a jen nechat prsty klapat po černobílých klávesách svojí duše. A občas vzhlédnout, co že se to všechno vlastně na „papíře“ objevuje. Tak jako kdysi. Kdy se slova sama skládala. Řítit se časoprostorem sebe samé, se sluchátky na uších a šedou krabicí místo srdce.

Myslím, že to dneska večer dám. Od teď už nic nenapíšu. Chtěla jsem sem do toho vtěsnat ještě moc, poděkování za protnutí vesmírného časoprostoru – je tam toho ještě tolik co říct. Anebo o čem tichem mlčet. Ale napíšu to až někdy jindy. Až budu vědět, jak to dopadlo s Emou a Olafem. Nedá se všechno. I když jsou to všechno tak zásadní věci…. Všechno má svůj čas. V prostoru nekonečného bezčasí.

A sen? Ten už jen přečtu a upravím.

Sen se začíná střihem. Prvotní umístění je blízko Staroměstského náměstí, na rohu Malého náměstí a začátku Karlovy ulice, která je ale slepá. V místech, kam by měla ulice pokračovat, jsou dveře pravděpodobně do průchodu, kde vidím naše děti, které se usmívají a natahují ruce do prostoru. Je jich tam celá bandička. Chystají se vyjít průchodem ven, ale ne úplně se odvažují. Přicházím k nim na dohled a vidím dva akrobaty, oblečené ve zcela stříbrných přiléhavých oblecích, na chůdách, které nejsou vidět. Jsou příjemní, ale vyzařuje z nich určitý druh odtažitosti a především respektu. Jdu podél zdi domu k dětem a vidím, jak se akrobaté vlní – vypadají trochu jako z Cirk la Putyka – a říkají dětem: Zůstaňte vevnitř. A předvádějí u toho své kejkle. Jsem už skoro u dětí, chci jim něco říci a najednou se ozve: „Ty ne, Ty tam nechoď! Ty to tady pojď natočit!…“

Je mi jasný, že to musím udělat, ale zběsile se mi nechce vytáhnout foťák. Najednou se pousměju a s čiročirou radostí, že si s nimi zahraju divadlo, dlouhými kroky po špičkách přiběhnu k rohu nejbližšího domu. Nohama odstoupím ode zdi, naopak ruce proti ní zapřu, nakloním hlavu k dětem i akrobatům a s pobavenou grimasou snažení vší silou do domu zatlačím.

Najednou se ale dům pohne, což mě v první chvilce opravdu překvapí, ale pak si vzápětí uvědomím, že to vím přeci celý život. Do toho pocitu se ozve stříbrný akrobat a do prostoru říká: „Takhle se točí světy!“, opakuji si Takhle se přece točí svět. Takhle se přece točí světem…

Zapřená před sebou tlačím a točím svět dál, pohybuje se po kružnici, kulisy se mění, proměňují se rychle. Prostor byl nasazen na jakési koleje, stává se z něho takový cirkusový svět. Anebo spíše úplně obyčejný, jen se tam společně s těmi akrobaty míjíme. Hmota přede mnou začíná získávat hybnost a mně je jasné, že budu muset začít brzdit, abychom se zase všichni potkali. Musím svět předběhnout a zastavit se a zapřít zepředu. Běžím. Někdo začíná brzdit vzadu. Jenže bere za plot, který se tam tak nějak samozřejmě objevil a horní polovinu světa strhává k sobě. Takový zmatek, říkám si, nevědí jak na to, hrnou se do toho a pak to takhle dopadá. Doběhla jsem dopředu a zapřením rukou na druhou stranu svět zastavila. Opřená zády o něj jsem chvíli vydechovala. Když jsem si vydechla, šla jsem na konec a cestou potkala principála společně s akrobaty, kterak mi říkají: „Zastavili jsme na jiném místě. Musíš si dávat pozor, jak točíš světem. Ale to se naučíš.“ Jdu na konec světa a spravuji plot. Pohnu opatrně světem, srovnám jej na své místo a jdu. Kolem je široký vídeňský bulvár. Najednou jdu přes Kampu k Sovovým mlýnům, cestou potkávám stádo zdivočelých koní, jiskry jim na dlažbě odlétávají od kopyt. Dojdu k vodě, cestou seberu mariášovou kartu a růžovofialovou zářící drůzu s křišťálem. Vracím se. Budím se.

Je ráno a je mi skvěle. Kolem je pět holek, dávám si kávičku a celý tenhle pocit nechávám doznít. Pak jim sen radostně vyprávím.

Nechť dokážeme točit naše světy tak, jak chceme a jak je zrovna potřeba.

Nechť nám propojení, která jsou nám ukazována, dávají smysl.   

Opatrujte se v nadcházejících dnech, týdnech i měsících. Nebude to lehká cesta ani doba. Čím více budeme v sobě ukotveni, tím lépe jí projdeme. Buďme k sobě laskaví a ohleduplní a naslouchejme si srdcem.

Markéta

P.S. NOSÍM VODU A ŠTÍPÁM DŘÍVÍ, JAK JE TO TAJUPLNÉ! …. co více k tomu říct?. Díky Pjére, díky Vlaďko!