Čtyřicítka za krkem, skvělá to záležitost…!

Dneska je mi čtyřicet a jeden rok. Kéž by pánBůh dal a byla jsem teprve v půli svého života. Věřím, že příští léta vyzvu svou životosprávu k rázné akci, abych mu pomohla a nemusel to všechno vybojovat za mě.

Jo, i já jsem došla už do věku, kdy se ohlížím a musím říct, že mám za sebou krásný život. Pravdu říct, trochu těžký, ale krásný. Prošla jsem si obdobím překrásného dětství, v lásce, v lesích, u řek, v horách i v sobě, v rodině. Celý život obklopena lidmi blízkými mému srdci.

Bylo mi dáno do vínku několik veledůležitých věcí, které s postupem času vnímám jako ten největší dar, který mě mohl potkat. Mezi ty tři nejhlavnější bych kromě rodiny zařadila umění (teď už celkem do dokonalosti vybroušené) nevnímat těžké věci a rány osudu jako překážky, ale jako výzvy. Člověk by až nevěřil, co takové těžkosti mohou udělat s jeho pohledem na svět. Ať už se již jedná o smrt milovaného bratra či doživotní nemoci vlastních dětí. Vždycky máte na výběr, jestli Vás dané okolnosti zlomí nebo z nich dokážete vytěžit to nejlepší. Zní to možná bezcitně, ale v tu inkriminovanou chvíli, už stejně kolečky osudu nepřetočíte nazpátek. Je zbytečné se zabývat tím, co by bylo, kdyby (ne)bylo. Jste vrženi do skutečnosti, která Vám hledí napřímo do očí bez možnosti úniku a vy jí buď můžete pohled opětovat, nebo sklopit zrak. Jinými slovy se můžete začít pozvolna  topit nebo začít plavat. A čím více jste zkoušeni, tím se celý proces zrychluje. Díky Bohu – stále koukám přímo do očí, plavu, stojím – pevně na svém místě ukotvena v sobě. S čím dál tím větší silou.

Druhou důležitou věcí, která mě životem provází, je neuvěřitelné množství skvělých a báječných lidí kolkolem cest, po kterých si to šinu vstříc dalším dnům a dobrodružstvím. Není nad to si jednoho po druhém připomínat. Tu téměř absolutní až absolutní jistotu, že stojíte navzájem po svém boku. Tak moc, tak moc si toho vážím. Bylo by kacířské si myslet, že je to samozřejmost. Je to dar. Veledar. A tak je třeba s ním jednat a hledět na sebe vzájemně s úctou, přímými slovy a čistou duší. Pak mají vztahy šanci vydržet, pak mají ryzí cenu opravdovosti. Díky díky za to.

A ta poslední, tento triptych uzavírající věc, je ta možnost vidět svět kolem sebe v jasných souvislostech a přetvářet si ho k obrazu svému. Vlastními myšlenkami a vlastním postojem. Je mi jasný, že někomu už tohle téměř moralizování může lézt na nervy, jenže jak z toho ven, když nemůžete jinak? Jak z toho ven, když se Vám před očima propojují vlákna spojující století nebo světelné míle mezi sebou? Když Vám bylo dáno do vínku vidět ty jemné nuance, kterými jsou lidé vzájemně na sebe napojeni. Když se šťastně usmíváte se spokojenými lidmi a duši Vám rozedírají lidské slzy. Tolik životů je Vám najednou dáno prožít. Tolik příběhů.

Kéž bych byla teprve v polovině svého života, neb pravdu říct, i když mě vždycky ten svět bavil (s větším či menším entuziasmem), tak teď mám „teprve“ pocit, že je to báječný. Že ten život po čtyřicítce je vlastně zatím nejlepší. Nebo možná takový byl naposledy v deseti, ještě než jsem začala dospívat.

Několikrát jsem dospěla a dozajista ještě několikrát dospěji. Nemyslím si, že tohle je uzavřená záležitost, stejně jako jakýkoli jiný proces. A nakonec, až přijde ta chvíle, tak dospějeme úplně a docela. Každý to budeme mít jindy a jinak. A záleží jen na nás, jak to v té finální chvíli budeme nakonec mít.

Každopádně je to boží, čtyřicítka je vážně magická

• konečně vím, kdo jsem a hlavně to nemusím NIKOMU dokazovat
• netrápím se tím, co si myslím já nebo co si dokonce myslí ostatní, prostě si to, co si myslím, myslím
• není mi zatěžko změnit názor (i když to se tak často nestává)
• nejsem už naivní holka, už vím, jak chutná smrt, téměř smrt i narození nejbližších
• Už vím, že vím a umím (aspoň něco, tedy ;))
• Mám řadu zkušeností a vím už, že kaše se nikdy nejí tak horká, jak se uvaří a že ráno moudřejší večera.
• – Už mám celkem stabilní životní hodnoty i vnitřní zásady a mohu žít podle nich
• Jsem vděčná za to, co mám. A dokáži snít.
• Také mám v zásobárně spoustu životních mouder (kdyby náhodou) od sebe či jiných lidí – to se vždycky hodí
• A hlavně mám svou rodinu – krásnou a stabilní a pevnou
• A konečně se sama sobě líbím, jsem se sebou ráda a děsně mě to baví vydávat se dovnitř své hlavy.
• Mám skvělou práci, nejlepší!
• A také si plním své sny, píšu a tvořím a spojuji

A vůbec, je to boží <3. KONEČNĚ! Konečně se svět zase trochu zpomalil.  A Já půlkacíř uřícený (by K.K.), se mohu zastavit.

Trvalo to sem dojít, ale stálo to za to. Je to téměř magické se ohlížet, když to frčí jako ďas. Pamatuji si většinu těch ohlédnutí, když mi bylo 15, 18, 20, 25, 30, 40. Kdo by si je nepamatoval, když je to tak rychlý. Už si uvědomuju, že pětačtyřicítka a padesátka a šedesátka a sedmdesátka nejsou tak daleko, jak se zdály kdysi být. Vlastně jsou už nadosah. Jen bych je ráda ještě vyplnila tak plně, jak jen plně vyplněny mohou být :). Věřím a doufám, že se mi to povede.

Nedávno jsem vytírala chodbu v domě, a když jsem byla v přízemí (to jakože fakticky), napadla mě taková přízemní myšlenka ;), že ráj nebo peklo jsou vlastně jen zhmotněné okamžiky naší mysli na konci života. Žádný náboženství do toho není třeba zaplétat. Sám před sebou totiž nikdo z nás nic neokecáme. Možná před druhými – ale před sebou? Ani náhodou! Máme se přečtený odpředu i pozpátku, na přeskáčku, schovaní za svými malými pravdami i lžemi. Víme přesně, na čem jsme.

A s tímhle pocitem přicházíme na konec. A buď tam mohu vidět peklo – je to prostě ta poslední vteřina světa, kterého ještě známe, takže není nač si hrát – a to bych asi nechtěla. Anebo tam uvidím nebe – jakože pohoda, klídek a tabáček… a taky to dobro a soucit a pokoru a pochopení. Přiznávám se dobrovolně, že mám jasno, co v tý poslední chvíli chci uvidět…

Každopádně, ať už je to poločas nebo není, díky všem, co jdete touhle cestou se mnou. Moc si toho vážím! Někdy to nebývá lehké, to je jasný ;)! Bez Vás bych to ale nedokázala!

Díky díky za to!

• 40 RULEZ!!!
• a 41 ještě VÍC! 😉

<3

Markéta

A když budete chtít tady se můžeme potkávat – přidejte se, ať je nás víc – nebudeme se bát vlka, nic 😉 …

Back to the roots

Zprávy z lesů, hor, vod a strání

Nebo se níže můžete přihlásit k odběru příspěvků z blogu

A když mi něco napíšete, budu moc ráda! Fakticky ;)!