O tom, jak je nutný si plnit vlastní sny, kdo jsme a kdy nakonec (snad) Štika vypluje

Ahojte hojte,

jen jsem Vám chtěla říct, že plnit si svý sny, je setsakra důležitý. A že jestli zrovna teď nebo už delší dobu nějaký nesplněný sen máte (zamysleli jste se pořádně? – tak počkejte ještě jednou – můj nesplněný sen je                                                                                                                                                                                                     , tak na něm začněte makat nebo aspoň na něj myslet.

Aby Vám nesešel z mysli, abyste na něj nezapomněli, abyste si ho nedali sebou ani nikým jiným vzít. Může to být a většinou to bývá totiž ten okamžik, který obrací život vzhůru nohama, dává možnost se uvidět z jiného pohledu a zjistit, že to je to místo, ke kterému člověk podvědomě směřuje. Aby zůstal sám sebou. To jen tak…

Právě tenhle vznikající blog a stránky a Štika to je takový můj sen současné doby. Pustit se ven. Dovolit si pustit sebe ze řetězu všech možných očekávání od sebe i ostatních. Postavit se a říct: „ahojte hojte, to jsem já, Markéta, konečně jsem zase celá.“ Jsem toho plná, mám pocit, že se to někdy cpe ven i ušima. Jako by se všechna ta léta zhmotnila a chtěla vystřelit z té najednou těsné bytosti ven. Jo, trochu se teď rozpínám :). Jeden až dva klony k dispozici by vůbec nebyly od věci. Práce, rodina a věčně a věčně hlavu atakující nápady a plány, tvorba a učení se miliardě nových věcí za pochodu života – otevření cesty, o které jsem vždycky tušila, že na ní přijdu, jen jsem netušila kdy a jak.

Konečně mám sílu se nadechnout a co víc – dýchat, zhluboka a pravidelně. Nádech a výdech a úleva, a znovu nádech a výdech a úleva, když nepřichází žádné další jobovky a místo toho člověk vidí cestu před sebou – tak jasně a čistě. Díky díky, pane Bože. Postavte člověka na těžkou cestu a on uvěří. My ateisti, co rozmlouvají s Pánem Bohem, o tom víme svý. Už jsem přesvědčená, že mám světu co nabídnout. Přinejmenším to zamyšlení, které nás tiše navrací zpátky až tam kamsi ke kořenům, kamsi hluboko dovnitř sebe. A po těch posledních prožitých letech myslím, že ještě mnohem mnohem víc. Vím, že za chvíli nutně přijde fáze, kdy se budu muset naučit vědomě odpočívat. Ale zatím si užívám, že se se neřízeně řítím časoprostorem. Jak říká moje milovaná Radúzka, když cítím vítr opírat se do tváří. Jo, je to jízda, ale pevně věřím, že časem se z ní stane flow, že časem se z ní stane plynutí – splynutí. Co věřím, vím to! Plňme si svý tajný i netajný sny průběžně, pak se z nich stávají neřízené střely :). Jenže někdo to tak holt má – když už – tak už pořádně, až na dřeň – v jakémkoli smyslu slova… Nemá smysl to sobě donekonečna vysvětlovat. Možná to taky někdo znáte…

Někdy na konci října jsem s tím začala koketovat a na přelomu roku mě to vše zasáhlo s ukrutným pocitem potřeby, nutnosti a naléhavosti, že už se kolečka života zas pootočila jiným směrem a že je ten pravý a nejvyšší čas vyrazit. Neotálet, zavázat pevně boty a vykročit. Do neznáma. Jsem tak ráda za to vykročení! Tolik jsem se toho za ty dva měsíce naučila, o tolik se rozrostly moje obzory. O tolik jsem v sobě vyrostla. Myslím, že jsem za ty dva měsíce pojala tolik informací, jako jindy za celý rok (aneb jak napsat slovo tolik 4x za sebou :). Zatím to stíhám jen po nocích, když skončí práce, přijdou na řadu děti, když usnou, přichází štičí čas.

Myslela jsem, že na přelomu února a března vypustím svojí sbírku básní Mé město je industriální štika, do světa široširého, ale zmizela mi někde v zátočině pod tou starou vrbou. Jenže já na ní trpělivě čekám a jdu jí vstříc, napínám zraky pod jarní vodou vymleté břehy, jestli náhodou neuvidím mihnout se její ploutev, jestli náhodou nezahlédnu, kde se čeří voda.

Jsou to starý básně, který vznikaly na přelomu století, co století, tisíciletí, ale když je dnes pro Vás do mikrofonu načítám, mám z toho dobrý pocit. Ještě stále si za nimi stojím. Jasně, že spoustu věcí už člověk bere jinak a vůbec vnímá jinak, ale to hlavní zůstává pořád stejný. A mám tuchy, že až Štiku vypustím žít svým životem, začnu psát nanovo. Konečně. Po tolika letech. Znovu to v hlavě cítím, tu nepřebernou hromadu korálků slov, ze kterých se samovolně navlékají barevné blyštivé šňůrky spojující se ve věty. Vlasce prutů, kterými lovíme naše pocity uprostřed někdy klidných někdy rozbouřených vod.

Když v posledních dnech znovu pozoruji své prsty komíhající se po klávesnici bez mého přičinění, dochází mi, jak moc mi psaní chybělo. Jsem ráda zpátky. Tak ráda!

Těším se na tuhle životní etapu, věřím, že to bude takové zúročení všech našich těžkých chvil. To, čím nás posílily, čemu nás naučily, to, co jsme si z toho dokázali vzít a vzali. Jsme-li donuceni čelit výzvám, je jen na nás jak se k nim postavíme a jací z nich vyjdeme. Věřím a doufám, že se nám stále daří udržovat správný směr. Musím říci, že se pluje znatelně lépe, můžeme-li se dívat dopředu před sebe než bojovat s mořskými draky na „obouboku“ našich životních kocábek. Stavme si je pevné a pečujme o ně s láskou, vděkem a sílou. V bouři se totiž každý spoj prověří. Každý narušený šev na plachtě může znamenat ztroskotání. Dbejme na kvalitu a hodnoty i v běžném chodu bytí, byť to občas nemusí znamenat, že půjdeme po cestách nejlépe přístupných či pohodlných. Věřím, že to stojí za to.

Do přelomu února a března už vypustit Štiku nestihnu, to je jasný a pravdu říct, ani to nebylo úplně reálný, ale makám na tom přátelé, ze všech sil, zahlcená, unavená a přesto s konečně tak čistou myslí, uvnitř tak klidná (byť to tak někdy na první pohled nevypadá, děti by mohly povídat ;)).

Je ale dobře, že ještě ve čtvrtek nevypluje, protože je ještě jeden mnohem mnohem lepší termín, a tím je polovina, respektive 16. března, kdy má má báječná máma narozeniny a to né jen tak ledajaké. První narozeniny k dobru svého nového života a rovnou kulaté. Maminko moje, tohle bude můj dárek k Tvým sedmdesátinám. Mohla bych vymýšlet, co Ti koupím a pak to narychlo v tomhle fofru shánět. Jenže, myslím, že tohle bude lepší. Že tohle bude nejlepší. Budeš to mít jako sestřih od 16ti do 40. A proč Ti to říkám tady a teď a takhle veřejně? To jsou věci, co? Aby ses mohla těšit a držet mi palce a já, abych to do těch Tvých narozenin stihla. Protože upřímně opravdu nevím, jaký lepší dárek (v tom nejlepším slova smyslu) bych Ti mohla dát. Všechno NEJ Ti popřeju až 16týho se Štikou ve flashce (s tajným vzkazem ;)).

A taky proto, aby Ti mohli popřát i ostatní, protože Tě znám ;). Není nad to mít skvělý mámy, mít skvělý rodiče. Díky díky za všechno!

Není nad to si vytvářet vlastní motivační citáty na vlastní fotky pod vlastním logem :). YES. Jděme světem vlastní cestou, vlastní hlavou, vlastním srdcem, bok po boku, přátelé, ať se vzájemně od sebe něco přiučíme.

Jo a miláčku, díky, že za mnou stojíš a že mi pomáháš! Jsi ten nejlepší Meděd na světě!  A mykuňáci díky, že to chápete ;).

Díky všem, co jdete se mnou, s námi!

A jestli budete chtít, můžete si do komentů zapsat svůj sen, abyste na něj nezapomněli a mohli si ho čas od času připomínat. Tady bude v bezpečí.

Anebo mi třeba napsat, cokoli zrovna cítíte, cokoli Vás napadne. Anebo popřát mojí milovaný mámě k narozeninám 😉

Za všechno budu ráda!

With love

Markéta