Prosba o všední den

Tak jsem to zase nestopla :D, původně to měl být krátký příspěvek na FB, ale nakonec myslím, že je vlastně dobré a nutné si tuhle věc pro sebe uchovat a vracet se k ní, když to bude třeba. Třeba to pomůže i někomu dalšímu v rozhodování. A přepisovat už to nebudu ;).

Abych jen nestrašila, přátelíčkové moji, chtěla jsem Vám říct, že to, že jsme odjeli na samotu, vidím jako jednu z nejlepších věcí, co se mi mohla v mém stavu stát, co se nám všem mohla v tomhle stavu stát.

Z vystresované řvoucí mámy, ženy a tak dál, se po necelých dvou dnech začíná stávat holka, která  mi na dlouho zmizela – ta, co sedí u krbu, pije čaj, okolo sebe má svou rodinu a les a je jí dobře. A tak moc si toho váží! Všech těch drobných maličkostí, úsměvem počínaje a zpěvem ptáků konče. Věci začaly zapadat do běhu bytí celkem samozřejmě…

Píšu pro Vás blog, přátelíčkové, Píšu ho o těch malých zázracích, které se nám v krizích ukazují. Bude o sounáležitosti, vděku a vážení si života, o lásce a bytí. Bude o těch nejprostších věcech, pohledu, dotyku… V tomhle povídání to ještě nebude, to je jen takový úvod, jak probíhalo posledních 5 dní mého života. Snad se mi podaří to tam všechno vtěsnat. Nebo aspoň něco – aspoň jednu, jedinou věc, která bude třeba pro někoho důležitá.

Od pondělí jsem byla jako na trní. Zprávy se stupňovaly a mě bylo jasné, že je to tady. Že se ten nárůst viru jména, co se nevyslovuje, spouští a je čas. Čas vypadnout z města. Poslední tři dny před odjezdem byly kritické, jakože na dřeň, otevřely se stavidla duše a vody a věci všemožné se vyvalily. Nesměla jsem na nic zapomenout a na žádné okecávačky nebyl prostor. Stal se ze mě superpočítač, který propojoval všechny možné scénáře, co musím vzít, co nesmím zapomenout. Kolik bude třeba inzulínových věcí, musím dokoupit senzory, nakoupit bezlepek, kolik? Na jak dlouho? Tolik? Dovybavit lékárnu, zařídit v Praze nejnutnější věci. Poslední měsíc jsem se na to postupně připravovala a průběžně při nákupech dokoupila vždy kus navíc. Naštěstí. Připravovala jsem se materiálně i psychicky. Jak jsem jen ocenila, že jsem téměř už profesionální balič. Ale stejně už nebyl čas na to krotit dětské strachy a tak jsem křičela a děti křičely a všichni jsme na sebe křičeli.

Když Ondrik zabookoval krásnou chalupu kdesi v lesi, vše se pohlo a trochu páry jsme mohli upustit. Přišla znatelná úleva. To bylo v úterý. Teď už zbývalo jen vše poskládat – sebe i věci dohromady a vyrazit. Plán zněl čtvrtek odpoledne, nakonec jsme zmizeli brzy ráno.

Každopádně tyhle poslední tři dny smíchané v koktejlu počínajích se obav, aktivace módu nouze, logiky, zodpovědnosti, diplomacie a vůbec všeho možného, kdy emoce musely jít stranou, mě jako člověka emocionálního (to mám od psychologa oficiálně potvrzeno: emotivita živá, až zaplavující 😉…zcela odrovnaly, dostaly mě někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Bylo a je to tak děsně zajímavé sledovat, co se odkrývá, jaká zákoutí v sobě nosíme, aniž bychom měli o jejich existenci nejmenší potuchy. Takové lekce! A tolik z nich najednou.

A Ondrik mi stál po boku. Celou tu dobu. Bez něj by to bylo tak těžší. Děkuju Meděd! Uáh! Tolikrát se můžeme o nicotnosti křísnout, ale stavy s Tebou v krizi, to je k nezaplacení. Vím, že společně zvládneme cokoli! Tak jsem si ten svůj život kdysi malovala.

A teď tady sedím na měkkém gauči, koukám do plápolajícího krbu, Ondrik vedle pracuje, děti nahoře spí, kolem sebe les, kdesi na hřebenu Krušných hor, do uší mi zní Beta Radio, které mě poslední náročný měsíc provázelo a zase začínám dýchat, zase se začínám usmívat.

Už vidím všechny ty věci, které z toho může člověk vytěžit. Být obklopen milující rodinou, najít si čas na chvíli se vypnout, vydechnout a na chvíli tady na tom světě zase jenom být. Se vší úctou a pokorou. Podívat se dětem hluboko do očí a vyčíst z nich: „To je dobře, že se nám zase vracíš, mami – teď Tě potřebujeme.“ A já to tak vím – celou tu dobu jsem to věděla. Jenže teď už mám sílu je obejmout a říct jim: „Zase bude dobře, miláčkové, máma s tátou Vás ochrání.“ A pak je uložit do postele, pevně obejmout, přitisknout a promítnout si, jak se ještě před hodinou sáňkovaly na sněhu spadlém ze střechy a pak jsme společně hráli deskovky. A pak si představit, jak by v tuhle chvíli vypadal den a večer, kdybychom zůstali. A to je tedy něco povím Vám, v téhle šílené době. Dnešní lekce byla jedna z dalších těch silných. Jasněže během dneška ještě celkem sodofku dostaly, ale už tak o 1354% slabší… 😉 Už to ze mě opadává…

Každopádně, jestli to bude zlý, budu psychicky připravená to ustát, se všemi drahými po boku, teď už jo. Jestli to zlý nebude, tak jen Díky DÍKY BOHU. Ochraňuj nás, pane Bože z kostela v Tisé, vesmírku nad námi, či ten pocite v nás! Ochraňujme si to vzácné, co nám dá sílu se nadechnout.

Zatím se dívám strachu do očí s pokorou. Ale neřadím se mezi Divočiny pro nic za nic. Strachu se totiž vždycky dívá do očí s pokorou, protože silou nelze přemoci. Musíme ho jen přijmout a zpracovat, do sebe zapracovat, abychom byli připraveni pro další kroky.

Tahle fotka je tak minutu poté, kdy jsme na hřebeni Krušných hor, kdy střídavě pršelo a my čekali zatím ještě v autě než nás pustí do chalupy, slyšeli v Radiožurnálu, že byl vyhlášen nouzový stav. A pak se objevila. Mé znamení, co mě provází tak dlouho životem. Tehdy jsem začala dostávat sílu. Tehdy jsem plně pocítila, že ten krok byl správný a mohla se konečně nadechnout. Je to sice rozmazaný a duha je nevýrazná, ale takový je i náš stav teď – udělejme si ho prosím co nejbarevnější. Nechme hrany vnějšího světa trochu otupit – sledujme je ale pečlivě – a uchylme se do sebe, ke svým rodinám, tam, kam nyní můžeme s pokorou před životem i smrtí vstoupit. Místo mezi lidi procházejme se cestami k sobě a do sebe.

Konečně jsem zase tady, přátelé moji drazí, soupoutníci, kteří se mnou občas protínáte ty své kroky.  Pokusím se být dobrým průvodcem sobě, svým nejbližším i těm, kdož chtějí. Už jsem se snad zpracovala – aspoň na chvíli.

Jsem tu s Vámi, soupoutníci, a pro ty kdož chtějí či potřebují, tady dávám část toho svého životního postupu – psáno, jak to přichází ;). Třeba to někomu pomůže.

Lekce 1 😉

– Když cítíte paniku a strach, začněte na sobě pracovat – vydýchejte se a jděte do toho. Po hlavě – s rozvahou.

Ref: představte si, kde chcete být a co pro to musíte udělat. Podívejte se sobě přímo do očí. A pak, až to budete vědět, jakože opravdu, podívejte se přímo do očí svým strachům.

– Vyposlechněte sami sebe, co cítíte, dovolte strachu, aby vás na vteřinu roztrhal – ale jen na vteřinu, abyste uviděli co vše by mohlo přijít, kdybyste nevykročili. Dovolte se na vteřinu zhroutit, každý střípek uvidět, zpracovat bezmoc, přetavit jí v sílu a pak se znovu poskládat…o tuhle zpracovanou zkušenost moudřejší…do vašeho lepšího a silnějšího já – půjde se vám znatelně lépe.

– V krizích a vypjatých situacích není místa pro zbytečné kroky („není místa, není místa,“ křičel bílý králík). Plánujte dopředu – ti, kdož hrají šachy, ví… Cesta stranou, z níž je třeba se vracet nás může mnohé naučit, ale je lepší, se v této situaci na ní vůbec nevydat – na zkoušení jsou lepší doby vlídnější, alespoň dle mých zkušeností.

Ref: představte si, kde chcete být a co pro to musíte udělat. Podívejte se sobě přímo do očí. A pak, až to budete vědět, jakože opravdu, podívejte se přímo do očí svým strachům. Teď už jako nový člověk.

Vykročte! (Jo tenhle krok fakticky nejde přeskočit ;).

– Postup opakujte, dle nadcházejících situací – intervaly mezi nimi (ať již jsou to drobnosti či určující směry) se časem budou menšit.

Na Cestě za sebou samou – tak moc se mi ten kruh uzavírá – tak moc mi vše začíná konečně do sebe zapadat….to jsou lekce (pro mě)!

Opatrujte se mi a dívejte se a vnímejte pečlivě, co všechno Vám tyto těžké chvíle mohou přinést. Myslím, že v tyhle okamžiky se přenastavují hodnoty společenství.

A hlavně a především se držte vy – naše i všechny ostatní babičky a dědečkové, nemocní – staří i mladí, osamělí, i všichni pacienti, kteří teď jste oslabení. Tohle totiž není až tak bitva těch zdravých – ti budou „pouze“ určovat rychlost a směr, kudy se vše vydá.

Ztišme se v sobě a zkusme žít chvíli opatrněji i za ty všechny ostatní – dodržujme hygienu, co to dá, jezme ovoce a zeleninu, spěme dostatečně a nezapomínejme se usmívat – vnitřně i navenek. Ať máme energii do tohohle boje.

A hlavně zůstávejme doma, kdy jen můžeme, nikdy dopředu nevíme, jaký dopad bude mít jediné zamávání motýlími křídly…. ať již v Čechách nebo na druhé straně zeměkolule.

STAY STRONG! STAY HOME!

S láskou

Markéta

a víte jak – klidně mi napište…budu ráda za každé (vlídné) slovo!

A tohle dnes musím, milovaná Prosba o všední den, Antoine de Saint-Exupéry

Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.
Nauč mě umění malých kroků.

Učiň mě hledajícím a nalézajícím,
učiň mě sebejistým v pravý čas.

Obdař mě jemnocitem,
abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.

Prosím o disciplínu, abych jen tak neproklouzl životem
a rozumně si rozdělil své dny, abych neprospal záblesky světla a vrcholy
a abych aspoň tu a tam našel čas na umělecký zážitek.

Dovol mi přesvědčit se o tom,
že snít o minulosti či budoucnost mi nepomůže.

Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejbližší,

pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.

Chraň mě před naivní vírou,
že v životě musí jít všechno hladce.

Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky,
neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života,
že díky jim rosteme a dozráváme.

Připomínej mi,
že srdce se často staví proti rozumu.

Pošli mi v pravou chvíli někoho,
kdo má odvahu říci mi pravdu s láskou.

Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši,
projev Tvé lásky, přátelské echo, a aspoň tu a tam náznak,
že budu užitečný.

Vím, že mnoho problémů se řeší neděláním.
Dej, abych dokázal čekat.

Ať vždycky nechám Tebe i ostatní dohovořit.

To nejdůležitější si člověk neříká sám,
to nejdůležitější mu bývá řečeno.

Ty víš, jak velmi potřebujeme přátelství.
Dej, abych dorostl této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejněžnější záležitosti života.

Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo,
kde mohu zanechat balíček dobra,
slovy či beze slov.

Chraň mě před strachem,
že bych mohl promarnit svůj život.

Nedávej mi to, co si přeji,
ale to, co potřebuji.

Nauč mě umění malých kroků.

Tady se můžeme potkávat, když budete chtít.